Češi to zavařili Unii, ale hlavně sobě


Antonio Missiroli, MfDnes, 27. března 2009

Naneštěstí to není poprvé, co země stojící v čele Evropské unie klopýtla a upadla ve vážné domácí politické krize. V roce 1993 to zažilo Dánsko a o tři roky později Itálie: dvě vratké vládní koalice se zhroutily a jiná mocenská uskupení je nahradila ještě během předsednictví (v Kodani bez voleb, v Římě s volbami). V prvním případě se dokonce octla v ohrožení ratifikace Maastrichtské dohody. V druhém případě se zase nová koalice ujala moci příliš pozdě, aby mohla předsednictví nějak zásadněji ovlivnit. Mezinárodní reputace obou zemí utrpěla, a to do té míry, že si Německo v roce 2006 prohodilo předsednictví s Finskem, aby se vyhnulo právě takovému scénáři.

Chci tím podtrhnout, že z perspektivy Evropské unie i konkrétní země je takový vývoj považován za krajně nešťastný a politováníhodný. Přinejmenším je třeba minimalizovat jeho negativní dopad. Právě takové dilema nyní musí řešit Češi.

Až do parlamentního hlasování o nedůvěře vládě v úterý bylo úřadování Prahy na špici Unie poněkud chaotické nebo lépe řečeno nestabilní. Od předsednické země se bežně očekává, že upozadí vlastní stanoviska a zájmy (přinejmenším na veřejnosti, protože jí zůstává dost prostoru prosadit je na jednací pořádek v rámci běžné agendy) a bude prosazovat především kompromisy přijatelné pro všechny. Pokud se to podaří, profitují z toho všichni.

Naproti tomu přehnaně průbojné a příliš halasné předsednictví riskuje rozdmýchání nesouhlasných projevů v rámci Unie, čímž pak ohrozí jak vlastní, národní cíle, tak evropské (tohle přitom nemá nic společného s údajnou „nadřazeností EU jednotlivým zemím – Francie v roce 2000 v předsednické roli totálně vybouchla, zatímco Slovinsko jako první z nových členských zemí zvládlo loni křest ohněm relativně hladce).

V polovině českého předsednictví lze o vládě Mirka Topolánka říci, že stihla obojí. Češi na jedné straně napjali všechny síly k tomu, aby dotlačili Unii k jednotnému postoji v otázkách energetické bezpečnosti (během zimní plynové krize) a aby prosadili tzv. východní partnerství, které bylo také jednou z jejich priorit.

Na druhé straně víceméně soustavně zdůrazňovali – i na veřejnosti – své vlastní postoje k Blízkému východu (během války v Gaze) a k rozpočtové politice, a to i tehdy, když měly daleko k hlavnímu proudu a mohly konsensus „sedmadvacítky spíše ohrozit.

Praha fakticky klade odpor jak zpřísnění regulace finančních trhů, tak razantnějším balíčkům, zatímco Evropa jako celek by chtěla prosadit kombinaci obou těchto principů. Korunu všemu nasadil radikální stoupenec „atlantické politiky Mirek Topolánek, který šel tak daleko, že označil protikrizovou finanční politiku prezidenta Obamy za „cestu do pekel. Tuto nervozitu, stejně jako ustavičné odkládání Lisabonské smlouvy (dosud čekající na ratifikaci v Senátu), nepochybně vyvolala domácí krize. Přesto má Česká republika stále ještě šanci zmírnit dopady vnitropolitické krize na své předsednictví a především na svou mezinárodní reputaci a image.

Výměna vlády předsednické země sice zavání ostudou, ale dá se zvládnout. Více škody by mohla napáchat razantní obměna ministrů připravujících zasedání Rady EU. V posledku by mohla vážně oslabit schopnost Unie prosazovat rozhodnutí, zejména v době finanční krize. Úplně noví členové a členky vlády – bez ohledu na politickou příslušnost a orientaci – by byli přes noc katapultováni do vůdčích rolí, navíc jen s lhůtou několika týdnů na dosažení výsledků.

Pro Prahu je proto v této fázi nejdůležitější zachovat až do konce června maximální kontinuitu, jinak se potvrdí pochybnosti všech těch, kteří od začátku tvrdili, že předsednictví je pro Čechy příliš velké sousto, a nyní využijí šance a pokusí se slabou Prahu zastoupit.

Bylo by také dobré, kdyby Česko dokázalo najít dohodu napříč politickými stranami a konečně ratifikovat Lisabonskou smlouvu. Topolánek se přece ze všech sil snažil předejít rozpadu své strany a pádu vlády. Obě tyto varianty však již nastaly a Lisabon má zjevnou podporu v Senátu a také opozice by smlouvu podpořila.

Na co tedy čekat? Praha má stále ještě šanci nevstoupit do historie jako země, která svým předsednictvím přidala k hospodářské krizi navrch ještě politickou. Ironií osudu by tím poskytla nejpádnější argument pro Lisabonskou smlouvu, která jednou provždy zruší rotující předsednictví.

Autor: Antonio Missiroli

Autor je ředitel Centra pro evropskou politiku

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality