Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Klaus goes to EU

Silvie Lauder, Respekt, 30. března 2009

Z komentářů evropských novin, z úvah politologů či z mimo záznam vyslovených obav zahraničních diplomatů teď krystalizují hlavní dvě otázky směřující do Česka: co pád vlády znamená pro české předsednictví EU a co bude dál s Lisabonskou smlouvou o reformě Evropské unie.

Odpověď na první otázku závisí na dlouhé řadě proměnných, a proto na ni neumějí odpovědět ani sami klíčoví hráči předsednictví. „Zvoní mi neustále telefon, volají partneři z Evropy a ptají se, co bude, co mají čekat," říká Marek Mora, náměstek vicepremiéra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry. „Říkám jim, že technicky se teď nic nemění, že úřednická mašinerie jede dál, ale co bude dál politicky, to nevím, to dnes neví nikdo." Podobně telefony zvoní i na dalších ministerstvech, ministrům pípají na mobilech SMS od partnerů v Unii. „České předsednictví určitě neposílí, jak bude vypadat to oslabení, to teprve uvidíme," říká náměstek ministra zahraničí Tomáš Pojar.

Tato míra oslabení bude záviset hlavně na tom, jaká bude sedět ve Strakově akademii vláda. „Minimalizaci škod" by pomohlo, kdyby zbývající čtvrtrok dotáhl stávající tým. Někteří diplomaté si myslí, že by to předsednictví dokonce prospělo - vláda by se nemusela stresovat domácími problémy a měla by klid na evropskou agendu. Navíc jsou tu příklady z minulosti - italská vláda podala v roce 1996 demisi pouhých deset dní po startu předsednictví, přesto právě premiérovi bez důvěry Lambertu Dinimu tehdy předával Václav Klaus jako český premiér oficiální žádost o vstup.

Byť tato srovnání kulhají hlavně díky rozměrům ekonomické krize a dalším okolnostem, pořád je to řešení s menšími škodami než druhá alternativa, k níž ovšem podle všeho směřujeme - a to zcela nový tým. „To si vůbec nedovedu představit, agenda je hodně náročná, předávání by bylo nesmírně složité," kroutí hlavou ministr životního prostředí Martin Bursík a jeho obavy potvrzují experti i diplomaté, kteří mimo záznam označují takovou možnost za „trapnou" či přímo za „děsivou", pokud by ji navíc doprovázely v Česku tradiční výměny na ministerstvech.
Jedno je celkem jasné už teď - ať už to s vládou dopadne jakkoliv - výrazně vzroste vliv Václava Klause.

První tři měsíce předsednictví prezident (až na pár výroků) do předsednictví nezasahoval, také díky zvláštní dohodě s vládou. To se teď velmi pravděpodobně změní - i kdyby Topolánkova vláda v demisi dál pokračovala, bude mít vůči hlavě státu výrazně oslabenou pozici a žádné nástroje, jimiž by mu zabránila převzít iniciativu. Zatím prý neexistují indicie, že se k tomu Klaus chystá, ale všeobecně se to od něj čeká. Jednak existují příklady z minulosti, kdy se přesně tak zachoval - během roku 2006 třeba zastupoval na vrcholných setkáních Unie jak tehdejšího premiéra v demisi Paroubka, tak později premiéra bez důvěry Topolánka. A nakonec ani nic jiného od prezidenta nečekají lidé jemu blízcí. „Očekávám, že to udělá, bylo by to i na místě," říká třeba filozof Miloslav Bednář.

Lisabon v dubnu

Vedle obav, co bude s předsednictvím, míří pozornost do Česka také kvůli Lisabonské smlouvě. Právě protože prý pád české vlády znovu ukázal nutnost stálého vedení Unie, zvýšil se také tlak na Česko, aby konečně udělalo další krok k ratifikaci „Lisabonu". Fakticky totiž nic nebrání tomu, aby o smlouvě rozhodl český Senát, kde bude hlavně záležet na postoji ODS. A k tomu také minulý týden vyzývaly špičky EU od předsedy Evropského parlamentu po šéfa Evropské komise. „Když podepíšete nějakou smlouvu, vytváříte tím povinnost, a ta je závazná," řekl předseda komise José Manuel Barroso.

„A mají pravdu," říká senátor ODS Bedřich Moldan. „Evropa musí zařvat jedním hlasem, zvlášť když jsme kvůli krizi ve složité situaci. Takto to oslabuje všechny." Jenže s tímto názorem je v klubu ODS spíše osamocen, jeho kolegy evropský rozměr buď nezajímá, nebo popuzuje. „Ratifikace je čistě národní proces, máme právo věc posuzovat podle svého uvážení," říká senátor Jiří Oberfalzer.

Ani v případě Lisabonské smlouvy do Evropy z Prahy nesměřuje nějaký jasný (ať už uklidňující či varující) signál, také tady platí, že jasno nemají ani samotní aktéři. „Nedokážu odhadnout, jak je to rozložené, to teď nedokáže nikdo," kroutí hlavou Tomáš Kladívko nad otázkou, jak o smlouvě rozhodnou senátoři ODS. „Spektrum názorů je velmi široké."

Více světla by měla vnést klíčová schůzka senátorského klubu ODS speciálně věnovaná Lisabonu, svolaná na toto úterý, kde by měl každý z šestatřiceti jeho členů jasně říci, jak se zachová, a kam míří také Mirek Topolánek. I bez křišťálové koule lze však už dnes něco říci - je kupříkladu velmi pravděpodobné, že se ke smlouvě senátoři dostanou v průběhu dubna. Tak to chce sociální demokracie a ODS s tím souhlasí, předseda Senátu Přemysl Sobotka dokonce říká, že to „garantuje". A rovněž je možné alespoň odhadnout rozložení názorů u senátorů ODS - lze je rozdělit do tří základních skupin. V té první jsou senátoři jednoznačně pro (vedle ministrů Schwarzenberga a Vondry ještě třeba právě zmiňovaný Bedřich Moldan), ve druhé pak ti jednoznačně proti, s nimiž nic nehne (Jaroslav Kubera či Jiří Oberfalzer). „Lisabon je cestou k socialismu," říká Oberfalzer. „Budu proti za všech okolností." A konečně ve třetí, podle odhadů největší a zjevně nejpestřejší skupině, jsou buď nerozhodnutí, nebo ti, kteří svoje ano podmiňují různými podmínkami. Těch je celá řada, nejčastěji se mluví o schválení radaru, o změně jednacího řádu sněmovny či odkladech rozhodnutí až po výrok německého Ústavního soudu. Sem patří třeba předseda evropského výboru sněmovny Luděk Sefzig. „Radar nemůžeme pominout, protože nás k tomu zavázal Kongres," říká. Tomáš Kladívko se na Kongres neodvolává, nicméně také pro něj je radar klíčový, ale nepotřebuje k uspokojivému „pokroku" nutně souhlas sněmovny. Stačila by mu jasná slova od Baracka Obamy či ze summitu NATO. „Počkám ještě na Obamovu návštěvu," říká Kladívko.

Právě na tuto skupinu byla minulý týden zaměřena pozornost, podle varování vládních politiků totiž hrozí, že po pádu vlády se část nerozhodnutých přidá k táboru NE. Byť to nedává moc smysl, vzpomínka na jednání o Lisabonu ve sněmovně to vysvětluje - podobně jako někteří poslanci totiž plánovali někteří senátoři smlouvu podpořit jen proto, aby neohrozili Topolánkovu vládu. Tato motivace - byť se k ní nikdo oficiálně nehlásí - teď padá. Ani toto varování však není jednoznačné. Naopak si někteří senátoři myslí, že současné vnitropolitické drama může mít dokonce opačný efekt. „Nemyslím, že to šance snížilo, spíš naopak," říká Bedřich Moldan. „Reakce totiž může být opačná - prezident svým chováním ztratil body, už není ten guru a autorita."

Tato „plovoucí" skupina může být důležitá ještě z jednoho důvodu - někteří její členové totiž nejsou ve výhradách ke smlouvě natolik pevní, aby proti ní aktivně hlasovali. A to by mohlo hrát zásadní roli -v Senátu se totiž na rozdíl od sněmovny nutná třípětinová ústavní většina nepočítá od celkového počtu senátorů, ale pouze od počtu přítomných.

Pokud by tak část občanských demokratů odešla ze sálu (a někteří takovou možnost mimo záznam připouštějí), stačilo by sociálním demokratům, lidovcům a dalším příznivcům smlouvy výrazně méně hlasů z tábora ODS, třeba jen dva tři, což by mohla ODS pohodlně dodat.

Autor: Silvie Lauder

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015