Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Irská lekce

Respekt, 16. 6. 2008

Světové scéně ještě stále dominují Spojené státy. Na jejich úroveň se kvapem tlačí Čína, z popela vstává Rusko, vynořuje se třeba Indie nebo Brazílie, zatímco Evropská unie pomalu mizí z dohledu. Lisabonská smlouva byla ne právě ideálním pokusem takový vývoj zastavit. Je projektem té části evropských politiků, kteří jsou přesvědčeni, že kontinent musí svou významnou ekonomickou váhu doplnit politickou a také vojenskou silou, pokud má ve hře světových velmocí hrát významnou roli.

Tedy spíše byla takovým projektem. Pokus uvést do života Lisabonskou smlouvu skončil prohrou, ať se na to díváte z kterékoliv strany a jak dlouho chcete. Politici teď mají několik dní před čtvrtečním summitem na to, aby navrhli, co dál. Je trochu brzy prohlašovat smlouvu za mrtvou, už jenom proto, že když ji sedmadvacet členů zplodilo, bylo by minimálně zdvořilé ji společně také pohřbít. V atmosféře často účelově pokřivené diskuse o unijních záležitostech není nikdy na škodu zopakovat, že návrh reformy evropských institucí není žádným „projektem Bruselu", ale dohodou, pod níž jsou vlastnoručně podepsáni volení šéfové všech členských zemí a u jejíhož vzniku byly všechny členské země od prvního písmene.

Případný pokus nějak se z již třetího odmítnutí reformy vylhat a donutit třeba Iry hlasovat podruhé je ale zbytečný. Složitý balík změn zamítli v různých podobách postupně voliči ve třech proevropských zemích a není důvod se domnívat, že by se situace neopakovala v mnoha dalších. Nesrozumitelný propletenec ustanovení nebyl tentokrát určen ke schvalování v parlamentech náhodou. (Irskou výjimku způsobil tamní zákon přikazující referendum povinně při změnách ústavy, což smlouva vyžadovala.)

V tom obcházení ovšem nejde o snahu podvést voliče. Unie je v pasti. Postrádá odvahu a energii dohodnout se na jiném než technicistním dokumentu prošpikovaném nesrozumitelnými kompromisy. Reforma v takové podobě může jen stěží vzbudit voličské nadšení, zatímco k rozdmychávání obav z neznáma se hodí výborně. Opakovaně se potvrzuje, že se voliči nerozhodují s chladným odstupem profesionálního politika či novináře a politici sami to vědí nejlépe - žádný odpůrce původní ústavy či dnešní Lisabonské smlouvy ještě nikdy nenavrhl uspořádat referendum o svém vlastním návrhu (pokud už je natolik poctivý, aby vůbec nějaký sestavil dohromady).

Zraněné zvíře

V tuto chvíli nezbývá než zachovat chladnou hlavu a přijmout tvrdou realitu. Evropa svádí o svou podobu boj sama se sebou a irská lekce je pouze další epizodou. Klid by nezavládl ani v případě opačného výsledku, mohli jsme se ale těšit alespoň na napjaté příměří. Místo toho je potřeba začít trpělivě znovu a tentokrát třeba s větší odvahou.

Evropská unie je svým způsobem unikátní projekt, který se postupně snaží překonat hranici národnostního státu. Je to obtížný proces, pod kůži zadření démoni nacionalismu vystřelují znova a znova. Dosavadní cesta vedla po malých krůčcích, opatrně, aby se šelma nevymkla kontrole. Ta však neslábne, jak se původně čekalo, jenom se stále více krčí a škrábe. Opatrná strategie podle všeho narazila na svoje meze.

Pokud chce Evropská unie opravdu sehrávat roli na světové scéně jako každá jiná mocnost, musí disponovat stejnými zbraněmi. V Bruselu není skutečně nutné rozhodovat o legendárním zakřivení banánů, děje se tak proto, že jenom takové pravomoci byli až dosud národní politici ochotni předat. Sedmadvacítka funguje jako družstevní vývařovna, kde se na každém jídle musí nejdříve všichni domluvit, a to za cenu těžkých ústupků. Místo plnokrevného jídla je pak velmi často výsledkem žemlovka s umělým sladidlem a rajčatovým salátem. Strávníci hlady neumřou, ale kdo by pro něco takového hlasoval?

Jinudy

Nezbývá než si to říct jasně: šéfkuchař musí mít právo sestavovat jídelníček sám. Neznamená to vzdát se vlády samých nad sebou, znamená to kuchaři uvěřit a učinit ho za svá rozhodnutí odpovědným. Musí být volen a musí být odvolatelný. Evropská unie musí začít fungovat jako každá jiná normální demokratická instituce a především musí právě takový model odvážně evropským voličům nabídnout. Evropské instituce se musejí stát srozumitelným obrazem národních, volený evropský parlament musí schvalovat evropskou vládu nebo volit prezidenta, na detailech v tuto chvíli nezáleží.

Podstatou je delegovat několik zásadních pravomocí, jako je zahraniční politika či obrana na nadnárodní evropskou základnu a podrobit je běžné demokratické kontrole. Že to zní jako federace nebo něco podobného? Tak aťsi.

O tak radikální proměně Evropy je pak možné vést srozumitelnou diskusi a schvalovat či odmítat ji v referendech. Odpor tradičního nacionalistického cítění by byl jistě hodně divoký, vzduch by se ale pročistil.

Budoucí vývoj a názor Evropanů pak může dát otevřeně federálnímu evropskému projektu za pravdu nebo také nemusí. Je také otázkou, jak a zda může něco jako evropská federace vzniknout bez společného jazyka a celoplošných médií. Jistotu však máme v tuto chvíli pouze jedinou - dosavadní cesta vede do zdi.

Autor: Jiří Sobota

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015