Martin Weiss, Lidové noviny, 6. dubna 2009
Barack Obama bývá srovnáván s prezidentem Kennedym – i ten byl mladý, oslnivý, přicházel s velkými cíli a taky s elegantní manželkou. Na Kennedyho Obama určitě myslel už vloni, když si vybral právě Berlín pro svůj evropský projev, a i včera vpašoval do svého vystoupení narážku na JFK i jeho ženu. Jeho včerejší projev ale vybízí ke srovnání s úplně jiným prezidentem – s Ronaldem Reaganem.
Rozumí Reaganově optimismu
Obama má k Reaganovi zajímavější vztah, než by se mohlo zdát. Jako příslušník americké levice by ho měl považovat za velkého škůdce. Ve volební kampani ale překvapil názorem, že Reagan změnil Ameriku víc než Bill Clinton, protože vystihl situaci, v níž se země nacházela. A řekl to takovým tónem, že pak musel vysvětlovat, že to neznamená, že by s Reaganem souhlasil.
Ve své knize The Audacity of Hope (kterou ovšem napsal už jako ambiciózní senátor) Obama zdůraznil, že nikdy nesdílel všechny předsudky vůči Reaganovi, které panovaly v jeho společenských kruzích. Rozuměl Reaganově optimismu a důvěře v Ameriku, chápal, že je nutné udržovat přiměřené vojenské síly, a dokonce prý byl ochoten kritizovat i jiné země než jen spojence USA.
Takže když Obama dnes říká, že by si kdysi málokdo dovedl představit, že Česká republika bude členem NATO, přitakává mnohem víc Reaganově vizi než vizi svých souputníků – ti snili spíš o tom, že NATO bude zrušeno.
A když Obama mluví o víře obyčejných lidí v to, že zdi, které je rozdělují, mohou padnout, je to jasná ozvěna Reagana vyzývajícího v roce 1987: „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď! Tehdy jej za to Obamovi souputníci označovali za nebezpečného provokatéra.
Nikdy jsem tomu starému pánovi nedal svůj hlas, ale když v roce 1989 padla berlínská zeď, ochotně jsem mu dal za pravdu, píše Obama ve své knize. A včera Reaganovi opět mlčky vzdal hold.
Ale nepokrytě reaganovské je především hlavní téma Obamova projevu, úsilí o svět bez jaderných zbraní. Reagan, ač byl líčen propagandou jako válečný štváč, totiž jaderné zbraně nenáviděl a považoval je za nejen strategický, ale hlavně morální problém. Byl to jeden z mála názorů, který od dob, kdy byl hollywoodským odborářem, nikdy nezměnil.
Mnohým jeho spolupracovníkům z této jeho víry vstávaly vlasy hrůzou, měla totiž reálný vliv na politiku. Scházelo málo a Reagan se v roce 1986 s Gorbačovem na summitu v Reykjavíku dohodl na zrušení jaderných zbraní. Zabránilo tomu to, že Gorbačov trval na zastavení programu hvězdných válek, předchůdce dnešní protiraketové obrany.
Reaganův sen byl naivní a zůstává takový dodnes, ať Obama sebevíc zdůrazňuje, že on naivní není. Jenže je taky pravda, že Reagan nakonec dosáhl ne sice zrušení jaderných zbraní, ale jejich redukce větší, než si kdo troufal představit. V tomto smyslu může i Obamova výzva nést plody.
Jenom je těžké si to představit. Žádný z nástrojů, který Obama popsal, není fundamentálně nový – všemožné smlouvy, verifikační režimy i předepsané sankce již máme a nechce se věřit, že by jen jejich důraznější uplatňování mohlo přinést zlom.
Zvuková kulisa studené války
Praha nebyla příliš logickým místem k vyhlášení takového plánu. My jaderné odzbrojení vnímáme jako zvukovou kulisu studené války, jako záležitost velmocí, k níž nemáme mnoho co říct. Když už se musí mluvit o mezinárodních odzbrojovacích smlouvách, našich zájmů se dotýká smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě – bylo by zajímavé slyšet, co si Obama myslí o tom, že ji Rusko nedodržuje.
Vize jaderného odzbrojení by naopak zněla mnohem zajímavěji o den dříve ve Štrasburku. Je totiž jasné, co by k tomu řekl prezident Sarkozy (anebo kterýkoli jiný francouzský prezident): s tím, že by se Francie vzdala své jaderné síly, ať nikdo nepočítá. USA taky v minulých letech uzavřely kontroverzní dohodu s Indií, která vlastně indické porušování jaderného režimu amnestuje. Zrušení jaderných zbraní je ideální řešení pro ideální svět; v reálném světě vypadá nejlepší dosažitelné řešení často jinak.
Řízením osudu si však lokálně zajímavá aktualita do projevu cestu našla. Raketa dlouhého doletu vypuštěná Severní Koreou přiměla Obamu zdůraznit, že projekt protiraketové obrany rozhodně není mrtvý. A že jeho budoucnost se neodvíjí od případného handlu s Ruskem, ale od hrozby, vůči níž má chránit, jmenovitě od chování Íránu. Jak vážně to Obama myslí? A jak moc může jeho včerejší výzva přispět konkrétně právě třeba k pacifikaci Íránu? Podle toho bude třeba hodnotit jeho reaganovskou rétoriku.
Autor: Martin Weiss