Petr Zahradník, E15, 7. dubna 2009
Londýnský summit skupiny G20 představoval dychtivě očekávanou politickoexpertní platformu k přijatým protikrizovým opatřením na globální úrovni. Až šel strach z toho, že výsledkem by se mohl stát – s ohledem na rozdílné zájmy jednotlivých zemí – formální, alibisticky vyhlížející a nic neříkající závěrečný dokument. Realita však mohla překvapit i optimistu, neboť výsledkem summitu je notně našlapaný výčet úkolů.
Ty by měly napomoci vyvést světovou ekonomiku z dnešní krize. Zároveň ale mohou také pomoci zabránit tomu, aby se svět nedal tak snadno uvrhnout do možné krize příští. A pokud by již měla nevyhnutelně přijít, měl by existovat mechanismus včasného varování, jenž by blízký příchod krize spolehlivě signalizoval.
Zasypat příkopy
Na počátku summitu byly mezi jeho klíčovými aktéry poměrně značné příkopy. Kontinentální Evropa přišla s razantním zpřísněním a přizpůsobením regulačního a dohledového rámce vůči finančnímu trhu při opatrném použití fiskálních stimulů – především k oživení zplihlé globální poptávky.
Americký, japonský a částečně i britský postoj naopak značně spoléhal na to, že rozsah fiskálního stimulu bude značný a zásah do regulace světové finanční architektury nebude tak zásadní. Výsledná podoba závěrů summitu ovšem nebyla dosažena cestou ústupků na obou klíčových stranách, ale velkorysým, současně však obezřetným přijetím všech hlavních představ a požadavků.
Český podíl
Výsledkem je ambiciózní program, na němž se podstatnou měrou podílelo i Evropské radě předsedající Česko. Program totiž v mnohém vychází ze čtyřpilířového konceptu EU založeného na vyváženém vnímání regulační, stimulační, strukturální a antiprotekcionistické složky. Výsledkem by měla být úleva od krize pro globální ekonomiku.
Mnozí hovoří v souvislosti s G20 o revoluci. Mají zřejmě na mysli, že nikdy předtím se země, na něž připadá produkce až 83 procent světového HDP, nedokázaly shodnout na tak zásadním dokumentu. Ten uvádí do života nový pořádek pro podnikání a působení na finančních trzích. Ztěžuje možnost využívání daňových rájů a méně transparentních teritorií k ještě méně transparentním transakcím.
Zásadně posiluje roli MMF jako stabilizátoru ekonomických a měnových podmínek s největší mírou profesní kompetence. Současně závěry G20 usilují o to, aby problémové země přijaly přísné reformní programy jako podmínku pro příjem finančních prostředků. A v neposlední řadě byly země schopny přijmout závazek k odmítání protekcionismu, který lze rovněž zásadně přivítat.
Teď jen věřit
Teď nám nicméně nezbývá nic jiného než věřit. Věřit, že shromážděné cíle, na nichž panovala zásadní shoda mezi politickými lídry světové ekonomické elity, neskončí ve stoupě. G20 je autoritativní politické fórum, nikoliv centrální plánovač, který by všem zúčastněným direktivně přikázal, jak se mají chovat.
Zúčastnění vsadili svou politickou či profesní čest, což se může zdát být maximem, které mohli nabídnout. Žádný aparát je však nedonutí k tomu, aby se za své cíle také patřičně bili. Nám, zainteresovaným pozorovatelům, nezbývá než věřit, že to tak nakonec skutečně bude a že ona „sázka byla míněna opravdu vážně.
Autor: Petr Zahradník