Lenka Zlámalová, Hospodářské noviny, 7. dubna 2009
Složit z plezíru vládu, která předsedá unii uprostřed největší krize – to by se v civilizované zemi opravdu stát nemohlo.
Nikdo teď ve střední Evropě neměl tak velkou šanci stát se zapamatováníhodnou, značkovou zemí. My ano – a ukázkově jsme ji zahodili. Až nás zase příště někdo hodí s Maďarskem do jednoho pytle chaotických míst kdesi na východě, nesmíme se divit. Nadávat můžeme jen sobě. Není to vina žádných arogantních anglosaských ekonomů ani francouzských politiků.
Pražský masochismus
Fráze »Tohle by se na Západě stát nemohlo« je trapným klišé. Složit ale jen tak z vnitropolitického plezíru vládu, která předsedá unii uprostřed největší ekonomické krize – a na nejtěžší úkoly nasadit udržovací kabinet pod vedením korektního vrchního statistika, to zavání masochismem. Kabinet inženýra Jana Fischera je velmi výhodný pro úzké zájmy všech stran i prezidenta republiky. Pro renomé země je devastující.
Vést Evropu není sám o sobě úkol, který by ospravedlňoval přežívání vlády. Tahle role nám ale otevírá dveře, k nimž se jinak nedostaneme. Dokáže-li český premiér kočírovat protichůdné zájmy Nicolase Sarkozyho, Angely Merkelové a Gordona Browna, zapisujeme se do povědomí jako malá, ale schopná země.
Přesně takhle se krok po kroku dělá dobré jméno. Představte si fotku z G20 nebo summitu NATO. Obama, Merkelová, Sarkozy, Medveděv… a za Evropskou unii Jan Fischer. Muž bez mandátu, kontaktů, zkušeností. Těžko budeme seriózně vysvětlovat, jak se tam objevil.
Po boku Maďarů a Italů
Víc než formální síla v evropské radě rozhoduje prestiž a neformální vliv. V mezinárodní politice a byznysu je to podobné jako v každé společnosti. Ti, kdo udávají tón, nejsou nutně šéfové.
Pár příkladů za všechny. Itálie by nominálně měla patřit mezi vlivné země. Je čtvrtou největší evropskou ekonomikou, členem G8. Svým letitým chaosem se ale vymanévrovala do téměř bezvýznamné pozice. Premiéra Silvia Berlusconiho ochránila před soudy za korupci jen imunita. K euru se Řím dostal nedopatřením díky kreativnímu účetnictví a zakrývání skutečných státních dluhů. Italské předsednictví, když se v roce 2003 připravovala evropská ústava, proslulo chaosem bez výsledku. To je nepříliš cenná značka.
Věčně na chvostu potácející se Řecko, kde bez výsledků mizí miliardy eur z evropského rozpočtu, nikdo nebere vážně. Když si některé nové země čas od času stěžují, že s nimi Němci a Britové jednají jako s partnery druhé kategorie, mohou si být jisté, že je respektují výrazně víc než Řeky.
Slovensko se za Mečiara ocitlo na periferii. Pak se Mikuláš Dzurinda snažil příběhem o velkých ekonomických reformách pošramocenou pověst napravit. Když položil alespoň základy, přišel Robert Fico s bizarní nacionalistickomečiarovskou vládou, které se štítili i evropští socialisté.
Naopak malé Dánsko těží z výborné pověsti vyspělé, dobře řízené země a spolehlivého partnera. Svůj vliv si udržuje, přestože je výrazně euskeptické a rozhodně nepoklonkuje velkým a vlivným. Proto se expremiér Rasmussen dokáže prosadit do křesla šéfa NATO.
Raději ať o nás neslyší
I my jsme měli po listopadu 1989 šanci. Byli jsme malí, chudí, ale něčím atraktivní. Svět fascinovala sametová revoluce a životní příběh Václava Havla. K dobrému jménu pomohl i kultivovaný rozchod se Slováky.
Předsednictví bylo šancí ukázat, že jsme i schopní. Za tvrdé palby francouzského prezidenta a médií se nám to docela dařilo. Kočírovali jsme plynovou i hospodářskou krizi. Přesvědčili investory, že na rozdíl od Maďarů nejsme na pokraji bankrotu. A pak jsme se sami dobrovolně zařadili mezi Řeky, Italy a Maďary.
Mezi druhou ligu nás nadlouho poslal Jiří Paroubek a exposlanci blízcí Václavu Klausovi. Prezident a předseda ČSSD znehodnocení značky dorazili, když odmítli, aby mohl premiér v demisi dosloužit aspoň do konce předsednictví. Teď jen doufejme, že do června nepřijde žádný velký problém, který by musel Jan Fischer hasit. Čím míň o nás teď svět uslyší, tím líp.
Autor: Lenka Zlámalová