Gruzínci a konec Velké říše


Milan Slezák, Hospodářské noviny, 10. dubna 2009

Svátek národní jednoty by měl logicky patřit celé zemi. V Gruzii, ostře rozdělené mezi slábnoucí tábor autokratického prezidenta Michaila Saakašviliho a sílící opozici, to neplatí. Včerejší dvacáté výročí tbiliského masakru, jehož památku touží Svátek národní jednoty zvěčnit, si obě strany uzurpovaly čistě a jen pro sebe.

Proto chtěly i separátní manifestace. Jejich tón předznamenala opozice obviněním, že policisté zadrželi šedesát jejích členů, aby jim zabránili v účasti na protivládní demonstraci – což vláda obratem popřela. Neshodnou-li se v Gruzii ani na tom, zda někdo je či není policejně zadržen, jaký význam mají tirády o práci pro vlast v dne i v noci, pronášené sice o Svátku národní jednoty, ale pouze jednou, to jest prezidentskou stranou?

Začátek rudého konce

Devátý duben roku 1989 by si zasloužil větší úctu. A pokoru. To, co se tehdy v Tbilisi přihodilo, přesáhlo hranice Gruzie i tehdejšího Sovětského svazu.

Bylo to v éře rozkladu komunismu. Někde byli vládci osvícenější, třeba v Polsku, kde přivolili ke kulatému stolu a pozvolnému přechodu k demokracii. Anebo v Maďarsku, kde »gulášový socialismus« spěl k poslední, nejliberálnější fázi – která, krom jiného, umožnila východním Němcům klidný průjezd do Spolkové republiky.

Armáda proti Gruzíncům

V Sovětském svazu v té době sílily tenze. Obyvatelé některých svazových republik, a Gruzie mezi ně patřila, si perestrojku vyložili i jako souhlas s větší mírou národní nezávislosti.

Ráno devátého dubna bylo na tbiliské Rustaveliho třídě na deset tisíc lidí, kteří se dožadovali gruzínské samostatnosti. Mnozí z nich drželi hladovku. A někteří protestovali již několik týdnů.

I když protesty byly až na výjimky naprosto mírové, v noci na devátého dubna došla vedení gruzínské komunistické strany trpělivost. Armáda se nadšeně chopila příležitosti k nápravě poměrů v Gruzii, a zároveň k odrazení rozvratníků v jiných sovětských republikách, a zhruba ve čtyři ráno proti demonstrantům zasáhla.

Pak přišel masakr

Rozehnala je – ale za jakou cenu! Téměř polovina demonstrantů, čtyři tisíce lidí, musela vyhledat lékařské ošetření. To se však napřed museli dostat z dosahu vojenských mlátiček. Zdravotníky, kteří chtěli zraněným pomoci na místě, vojáci blokovali. A odmítali jim dokonce sdělit složení plynu, který proti demonstrantům použili. Kromě plynu sázeli též na hole a hlavně na přiostřené polní lopatky. V panice a strkanici, které bití vyvolalo, zahynulo nejméně dvacet lidí, především mladých – a zpravidla žen. Minimálně jednu z nich utloukli vojáci.

Snaha o ututlání zpráv o masakru nevyšla. Poslanec Anatolij Sobčak, pozdější mentor mladého Vladimira Putina, dal dohromady zprávu, která přesvědčivě dokázala rozsah armádní brutality. I to, že nebyla ničím vyprovokována.¨

A pointa? Jedna typická ruská. Ten, který zásah nařídil, plukovník Igor Rodionov (mimochodem působil i v okupačním vojsku v Československu) byl sice odvolán, ale potrestán nebyl. Naopak, stal se poslancem a dokonce i ministrem obrany v demokratické Jelcinově administrativě. Dnes je členem vlivného ruského parlamentního výboru pro národní bezpečnost. V Západu vidí stejného nepřítele jako v dobách studené války a za devátý duben 1989 se nikdy neomluvil.

Kde jsou sny o jednotě

Druhá pointa je gruzínská. Do roka od tbiliského masakru byla Gruzie svobodná. Nové samostatnosti si tedy jeden z nejstarších států světa užívá už téměř dvě desítky let. Jenže: přišel o Abcházii a Jižní Osetii; oba předchůdci nynějšího prezidenta byli svrženi; hospodářská situace je tristní. A Svátek národní jednoty? Ten by slušel nějaké úplně jiné zemi.

Autor: Milan Slezák

Komentátor ČRo1 – Radiožurnálu

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality