Marné čekání na dobré zprávy

18.06.2008
Hospodářské noviny

Portugalcům se sice docela daří ve fotbale, ale hospodářsky příliš ne. Hlavně však končí na evropské úrovni neúspěchem vše, co je spojeno se jménem hlavního města bývalé námořní a koloniální velmoci. Cíle lisabonské strategie, která se pokoušela narýsovat, jak bude Evropská unie dohánět Ameriku, nikdo neplní a je pravděpodobné, že by ji bruselští eurokraté raději zapomněli.

Irské NE znamená nezdar Lisabonské smlouvy, která měla být nástupcem evropské ústavy. Také jméno šéfa Evropské komise Portugalce Barrosa nebude patrně v historii spojeno s velkými úspěchy. To je ale vedlejší, nyní k důležitějším věcem. Jaké závěry a souvislosti lze vyvodit z irského NE?

Krizový management

1. První věc se týká francouzského předsednictví, které započne v červenci. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se chtěl blýsknout jako někdo, kdo bude pyšným evropským lídrem, jako někdo, kdo bude moci nabídnout institucionálně stabilizované Evropě nové strategie a vize. Místo toho se bude francouzské předsednictví muset soustředit na krizový management institucionálně destabilizovaného spolku.

Sarkozy zamýšlel Evropu vést v oblastech, jako je společná obrana, imigrace, zemědělství a energetika, a všem těmto tématům dát jakési francouzské razítko. Místo toho si bude muset dávat pozor na křehká diplomatická vyjednávání a vést Evropu z krize. Je otázka, zda je na to připraven a vybaven.

2. Nejde jen o Francii. Priority předsednictví bude muset přepsat i Česká republika. »Vyhráno a dojednáno« nebude během půl roku a krizový management bude pokračovat i pod českým předsednictvím. To v současné politické labilitě nebude lehké. Jsme přitom paradoxně další důležitou zemí, která váhá se schválením smlouvy a navíc je momentálně politicky zlehka nestabilní.

3. Další důsledky jsou dlouhodobější. Znovu přijde na přetřes téma dvourychlostní Evropy. Ti, kteří budou chtít v integraci (či dokonce federalizaci) pokračovat, tak začnou činit sami a nemusí o tom donekonečna jednat, schůzovat a čekat na novou instucionalizaci. V Evropě přibývá těch, kteří mají plné zuby toho pořád na někoho čekat.

Když se mluví o dvourychlostní Evropě, zpravidla je řeč o eurozóně a těch ostatních. To nám ale na naši novou situaci moc nesedí. Irové přece platí eurem! Vadí to jen zdánlivě: jádro jedné části dvourychlostní Evropy může stejně vzniknout na bázi eurozóny. Měnové unie mohou mít své přílepky i černé pasažéry (v Bosně a Hercegovině se také platí eury). Nové integrační jádro unie může být podmnožinou eurozóny.

4. Pokud Evropská unie bude donekonečna plýtvat všechnu svou energii na institucionální spory a pokusy o řešení, bude ztrácet proti Asii, Americe i třeba Rusku. Globální konkurence je neúprosná a daňoví poplatníci všude na světě si platí management, který má země a spolky kormidlovat tak, aby byly dostatečně dynamické, flexibilní, investovaly do vědy, výzkumu, školství apod. Evropa musí společně řešit energetickou bezpečnost, čelit islámskému fundamentalismu, a kdovíco ještě.

5. Mluví se donekonečna o demokratickém deficitu, o tom, jak namyšlené evropské elity předbíhají osvícený prostý lid, který jim nerozumí. Když byla ale schvalována americká ústava, pár osvícených gentlemanů také předbíhalo a hlasovací práva mělo pár tisíc lidí, kteří vlastnili pozemky.

Honáci krav a referendum

Americká ústava je sice o řády jednodušší (a lepší) než různé evropské smlouvy, ale prostá populace jí v době schvalování také nerozuměla. Různí honáci krav a dřevorubci neuměli číst a psát. Elity musí předbíhat, a jinak to nejde, protože to jinak nešlo nikdy.

Politologové vědí, že existují určité vývojové útvary, které jsou relativně stabilní, ale mezi nimi je nestabilita. Jsou tu unie, konfederace, federace, unitární státy. Evropa nemůže donekonečna zůstávat v jakémsi mezistadiu. A potíž je, že ústup zpět příliš často vede k válkám a rozhodně ne k prosperitě.

Prostý lid skrze referenda neumí vést smluvní spolky kupředu. A když to Evropa nepochopí, jednou špatně skončí. Obvykle se nadává na elity a chválí se lid. Dnes učiníme opak: občanstvo mnohých států je příliš rozmazlené, nafrněné, nezodpovědné, a často jen tak z plezíru hlasuje »ne«, aby si vybilo vztek na něco úplně jiného.

To, že dnes umí každý číst a psát a vrtat se v internetu, neznamená, že má každý rozhodovat o všem.

Autor: Jan Macháček

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality