Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Krize: Život na dluh

Malér, do kterého se západní svět zamotává a jehož symptomem je nynější hospodářská krize, se daleko líp a přesněji popisuje náboženským než ekonomickým pojmoslovím.

Bohumil Doležal, Události, 20. dubna 2009

Sobotní Mladá fronta Dnes přinesla zajímavý rozhovor s ekonomem Janem Švejnarem. Švejnar tam mimo jiné říká: „Vývoj moderní demokratické společnosti v kapitalistickém zřízení je spojen s životem na dluh. V určitém smyslu je to racionální." Mám velkou pochybnost jak o racionalitě, tak o morálnosti takového způsobu života. Nejde mi o ekonomickou stránku věci (nejsem ekonom, natož „špičkový", abych se na tomto poli mohl s panem profesorem utkat), ale o určitý dejme tomu životní styl, tedy o „existenciální" problém. To je, řekl bych, o něco víc a hloub, než pouhá ekonomie.

Pokorně doznávám, že jsem, jak by řekl Karl Marx a jeho včerejší i dnešní stoupenci, vyznavač měšťáckého, přesněji řečeno maloměšťáckého způsobu života. Jsem k němu, zase jak by řekl Marx a jeho stoupenci, determinován svým třídním původem. Součástí tohoto způsobu života je přesvědčení, že se dluhy v zásadě dělat nemají, protože pak člověk není pánem svého osudu - vždycky se aspoň kousku z něho vzdává. Což představuje riziko.

Zároveň bych nerad byl fanatik. Nechci tvrdit, že se dluhy za žádných okolností dělat nesmějí. Vím, že jsou situace, kdy se tomu člověk nevyhne. Jen by měl při tom vědět, že dluh je věc povážlivá, že se člověk ocitá v ohrožení, a proto by s ním měl zacházet opatrně, jako s odjištěnou minou. To znamená dělat dluhy co nejméně a co nejmenší a snažit se je splatit co nejdříve.

Napřed utrácet a pak vydělávat?

Moderní životní styl, to, co je podle prof. Švejnara vývoj moderní demokratické společnosti v kapitalistickém zřízení, spočívá, jak se zdá, v poslední době na obrácení těchto zásad naruby. Zavedlo se, že je normální peníze napřed utratit a teprve potom vydělat. Lidé dávají v sázku čím dál tím víc. Tlačí před sebou obrovskou kouli svých dluhů, a aby stačili splácet ty staré, vypomáhají si dalšími. Připomíná to známou zakázanou hru „letadlo", jenže v obráceném gardu. Hybnou silou je jakási nenažranost, nezodpovědnost těch, co tento převrácený styl vyznávají.

Tam, kde je nezodpovědná poptávka, vytváří se spontánně více či méně nemravná nabídka. Instituce, které z těchto lidských slabin žijí, snaží se jim co nejvíc vyjít vstříc, tím je přikrmují a podporují. Když se koule, které před sebou jejich zákazníci tlačí, stanou příliš těžkými a další zákazníci už nejsou k dispozici, všechno se to sesype. V tom stádiu právě jsme. Karl Marx mluví o krizi kapitalismu. Jde ovšem o krizi morálky a zbožnosti.

Kromě toho, že jsem programově maloměšťák, snažím se zároveň být věřící křesťan (obojí spolu souvisí). Krize neodhaluje nedostatečnost demokracie a kapitalismu (jsem jejich stoupencem), nýbrž jen to, že demokracie a kapitalismus, brutálně řečeno, musí být postaveny na zbožnosti. (Z toho hlediska kritika hospodářského vývoje v době prvních Klausových vlád, spočívající v tom, že se „zanedbal právní rámec", je naprosto nedostatečná: zákony jsou ve společnosti lidí, kteří ničemu nevěří, dobré jen k tomu, aby se obcházely). Bez víry není ani racionalita, ani morálka.

Čert dělá jen to, co musí

Z hlediska věřícího křesťana ztrácí člověk, který žije na dluh, kontrolu nad částí toho jediného cenného, co má, své nesmrtelné duše. Podobá se to modelové situaci z pohádky: situaci člověka, který upsal duši čertu. Upozorňuji, že, za prvé, viníkem není čert. Čert dělá jen to, co musí, a ze své podstaty nemůže nést žádnou vinu. Viníkem je ten, kdo mu upsal svou duši, tedy úplně všechno, co má, a co navíc není jeho vlastnictvím, nýbrž jen darem, který dostal od Boha, aby o něj pečoval.

A za druhé: rozšířená představa (mluvíme - také - v obrazné rovině!), že se čerta podaří přelstít, se nezakládá na pravdě. Jde to jen v pohádce, ne v reálu. V reálu má čert stoprocentní převahu. Je možné vypršení smlouvy oddalovat tím, že mu člověk obětuje víc a víc. Protože jeho čas není neomezený, nakonec rohatý vždycky triumfuje, popadne nešťastníka za pačesy a odnese ho do pekla. A tam, jak známo, bude jen pláč a skřípění zubů.

Z čehož plyne: chovat se zodpovědně je svízelné v krátkodobém horizontu, ale dlouhodobě se to vyplácí. Nezodpovědnost se nakrátko vyplatí, ale v dlouhodobém horizontu vede, jak říká náš premiér, do pekel.

Špičkoví ekonomové se budou nepochybně bouřit, ale malér, do kterého se západní svět zamotává a jehož symptomem je nynější hospodářská a finanční krize, se daleko líp a přesněji popisuje náboženským než ekonomickým pojmoslovím. Je důsledkem viny mnoha zodpovědných lidí a má hlubší kořeny než jen ekonomické.

Zvykli jsme si mluvit s pohrdáním a odporem o radikálním islámu a islámských fanaticích. Nechci se jich zastávat, to, co vyznávají a činí, je zrůdné. Jenže my jsme na tom ještě hůř a měli bychom si zamést před vlastním prahem. Jsme příslušníci jediné civilizace, která se pomalu, ale jistě vzdává svého náboženství, své křesťanské víry, aniž by se aspoň snažila si místo ní najít jinou, kterou považuje za lepší.

Na rozdíl např. od islámských fanatiků nevěříme vůbec ničemu, děláme to agresivně a dokonce si na tom zakládáme (míra je samozřejmě jiná a menší např. v USA, jiná a větší u nás; přesto si i v USA teď zvolili prezidenta, který neváhal ujmout se ve volební kampani role falešného mesiáše, protože na ni byla velká veřejná objednávka). Důsledkem je krize, přesněji řečeno série krizí. Z téhle se nejspíš ještě vybabráme, ale přijde příští, která nás už možná zničí. Měli bychom se sebou něco udělat. A s pouhou ekonomií přitom nevystačíme.

Převzato i internetové revue Události - www.bohumildolezal.cz

Autor: Bohumil Doležal, politolog

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015