Ondřej Houska, E15, 27. dubna 2009
Rozmáhá se nám v EU kult osobnosti? Tak se ještě nedávno musel ptát člověk, který šel v Bruselu kolem budovy Evropského parlamentu. Na zdech viděl řadu velkých plakátů. A na všech byl šéf europarlamentu Hans-Gert Pöttering. Tu v zahloubaném rozhovoru s dalajlamou, jinde obklopen dětmi ve škole.
Dokonce ani v Severní Koreji nemají na budově parlamentu portréty jeho šéfa. Na bruselské budově už Pöttering naštěstí také nevisí. Ono by se přece jen neslušelo, kdyby se uprostřed předvolební kampaně takhle okatě prosazoval jeden kandidát. Až se v červenci poslanci zase sejdou, tvář nového předsedy se na parlamentní zdi možná vrátí.
Ale buďme klidní. Z Pötteringa nikdo předmět davového zbožňování dělat nechce. Tyhle způsoby totiž praktiky diktatur jen připomínají. Ve skutečnosti jsou jen výrazem úporné snahy europarlamentu být vidět. Europoslancům v posledních letech výrazně vzrostly pravomoci, a pokud projde Lisabonská smlouva, trend bude pokračovat. Přitom je ale parlament nejméně respektovanou unijní institucí.
A právem. Koncentrace obskurních postav je mezi europoslanci mimořádná a sledovat plenární zasedání je martyrium. Přijetí nebo odmítnutí návrhu je většinou předem jasné, ale není zřejmé, jaké projdou pozměňovací návrhy. A když po hlasovacím maratonu zavoláte poslancům, co to vlastně schválili, sami nevědí.
Takže není divu, že účast v evropských volbách klesá. Letos možná nedosáhne ani 40 procent. Usměvavé portréty pana Pötteringa to těžko změní.
Autor: Ondřej Houska