Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Kdopak by se jádra bál? Investoři

Steve Thomas, Hospodářské noviny, 5. května 2009

Už deset let jsme svědky jevu, kterému se říká jaderná renesance. Alespoň to říkají šéfové energetického průmyslu. Třeba mají i pravdu, dosud se však něco takového nijak viditelně neprojevilo třeba v podobě vyššího počtu objednávek na nové jaderné reaktory. A krize, s níž se teď svět potýká může dokonce znamenat, že anoncované oživení jaderného průmyslu skončí dříve, než se stihne rozvinout.

Riziková nevěsta

Země západní Evropy a Severní Ameriky si od začátku 90. let objednaly výstavbu dvou reaktorů - jeden má stát ve finském Olkiluoto, druhý ve francouzském Flamanville. Oba projekty se ale potýkají s vážnými problémy.

Důvod je zřejmý: pro investory jaderné elektrárny stále nejsou nijak zvlášť atraktivní. Pokud totiž částku nutnou k výstavbě jaderné elektrárny navýšíme o úrok z bankovních úvěrů, dostaneme ve výsledku sumu, která představuje minimálně dvě třetiny z ceny každé kilowatthodiny vyrobené elektřiny.

Před deseti lety nukleární průmysl odhadoval, že reaktory nové generace bude možné stavět s náklady kolem 1000 dolarů za každý kilowatt instalovaného výkonu. Smlouva o stavbě reaktoru ve finském Olkiluoto byla v roce 2004 uzavřena na částku 2800 dolarů/kW, přičemž je dnes zjevné, že výsledná cena bude minimálně o polovinu vyšší. Předpovědi energetických společností a ratingových agentur z minulého roku se pohybují v intervalu 5000 až 8000 dolarů/kW.

Říci, proč se o tolik zvýšily odhady investičních nákladů, není jednoduché. V důsledku vývoje na trhu může skutečná cena stavby (i bez vlivu inflace) během několika let narůst. Výrazně ovlivnit ji může zdražení klíčových komodit, například oceli a betonu, přestože současná finanční krize tento trend obrací.

Na konečné ceně projektu se podepisuje i globální nedostatek kvalifikované pracovní síly v oboru, omezený počet dodavatelů klíčových součástí a také pokles ceny dolaru (v jiných měnách není nárůst odhadů tak výrazný).

Je libo účet?

V minulosti bylo financování jaderných projektů možné díky tomu, že ekonomická rizika nesli odběratelé elektřiny. Každé navýšení rozpočtu šlo jednoduše promítnout do ceny produktu.

Dnes, když se energetický trh otevřel konkurenci, je tento postup nepoužitelný. Privatizovaná společnost British Energy, která provozuje atomové reaktory, se ocitla v roce 2002 na pokraji kolapsu. Příjmy z prodeje proudu za tržní cenu nedokázaly pokrýt provozní náklady.

Ještě před vypuknutím krize se představitelé finančního sektoru shodovali, že úvěry, které banky vyhodnotí jako rizikové, budou zatíženy vysokou úrokovou sazbou. Peněžní domy tedy riziko nést nechtějí. S kým se o něj může investor do jaderné energetiky podělit?

Pamatuj na Finy

V případě jiných technologií není výjimkou, že část rizik na sebe bere dodavatel hlavních konstrukčních celků. Podobné obchody jsou ovšem v případě jaderných elektráren velkou raritou a dodavatelé na nich většinou výrazně prodělávají.

Příkladem je finský projekt Olkiluoto, kde se smluvní strany dohodly na fixní částce. Zhotovitel hlavních části projektu, společnost Areva NP, ovšem prostaví minimálně o půldruhé miliardy eur více, než dostane podle smlouvy zaplaceno...

Další alternativou, která se opět dostává do popředí, je využití vládních záruk za půjčky. Dává jistotu obchodním partnerům investora, že v případě jeho bankrotu uhradí smluvní závazky stát. Nositelem rizika se v tomto případě stává daňový poplatník.

Nutno poznamenat, že podpora rozvoje obnovitelných zdrojů elektřiny a zvyšování energetické efektivity s sebou nese podstatně menší rizika pro veřejné finance než investice do jádra.

Autor: Steve Thomas
Profesor ekonomie energetiky na britké Greenwichské univerzitě.

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015