Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Lisabon aneb Volíš Klause, nebo Havla?

Senátní bitva o Lisabonskou smlouvu ozřejmí průběh „zápasu o charakter ODS"

Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 5. května 2009

Zítra to uvidíme naostro. Názorový zápas mezi „klausovci" a „havlovci" v ODS, medializovaný už pár týdnů, najde své praktické kolbiště v Senátu. Takhle napsáno to samozřejmě vypadá jako velké zjednodušení, ale hlasování senátorů ODS o Lisabonské smlouvě se bude vykládat do značné míry právě touto optikou. Pokud díky ODS Lisabon projde, bude to vítězství „havlovců". Pokud díky ODS neprojde, slavit budou „klausovci".

Ten názorový zápas, ať už jakkoliv mediálně zkreslovaný, není mediální bublinou. Nikdo neuvěří, že Václav Havel (v rozhovoru pro Lidové noviny) pochválil Topolánkovu ODS i vládní koalici náhodou. Stejně tak nikdo neuvěří, že Topolánek (v rozhovoru pro Hospodářské noviny) se jen náhodou přihlásil k občanské společnosti a dalším atributům „pravdy a lásky".

Ze strany odcházejícího premiéra je to zcela logické. Právě on razí přesvědčení, že samotné „tvrdé jádro ODS" k vládnutí nestačí, že by bylo hříchem promarnit hlasy, které dříve padaly do košů ODA, Unie svobody či jiných malých stran.

Nelogičnost zaznívá spíše z tábora soupeřů. Jak může Eva Dundáčková, poslankyně strany, která se uchází o voliče na dvacáté výročí sametové revoluce, mluvit o „takzvaných pravdoláskovcích"? Jak si může europoslanec Ivo Strejček stěžovat, že „ODS prochází přeměnou na Občanské fórum číslo dvě"? Možná se v rozčilení přeřekl a zaměnil osmašedesátnické Občanské hnutí s původním Občanským fórem (jehož ikonou byl Václav Havel a předsedou Václav Klaus).

Ale ať už to myslel jakkoliv, je snad špatné hlásit se k étosu svobody? Je snad dobré pro ODS se naopak odříznout od něčeho, co si bude letos celý národ připomínat?

Václav Klaus zase varuje před „fundamentálním posunem strany doleva". Pokud tím myslí i vztah k Lisabonu, pojďme ho vzít za slovo. Je vztah k Lisabonu měřítkem pravicovosti?

Lze ho znázornit na pravolevé ose? Jistě, výhrady zaznívají spíše od konzervativců, ale ke kritikům patří i liberálové typu Ralfa Dahrendorfa, obhájce otevřené společnosti, kterého by Klaus dost možná nálepkoval jako „havlovce" a „topolánkovce". A to vůbec nemluvíme o komunistech.

Chceme-li už Topolánka kritizovat zprava, jsou k dispozici silnější argumenty - nedotažené kroky reformy, nezjednodušený daňový systém, neprosazený radar... Jenže tahle kritika bledne před všeobjímajícím heslem Lisabon.

Mirek Topolánek není ani ideolog, ani intelektuál - se vším dobrým i špatným, co tyto charakteristiky přinášejí. Jestli se o něco Topolánek opírá, jsou to spíše příběhy hrdinství. Proto soukromě vyznamenal bratry Mašíny, proto podporuje Ústav pro studium totalitních systémů. Má tu cosi společného s Nicolasem Sarkozym, který - ač pravicový lídr - podpořil příběh komunistického odbojáře proti nacismu. Právě v tomhle smyslu má Topolánek blíže k Havlovi než ke Klausovi.

Topolánek nejspíše instinktivně cítí, že při dvacátém výročí „sametu", v době, kdy už dospěla generace bez přímé zkušenosti s totalitou, je dobré čerpat z étosu boje za svobodu. Takhle silně řečeno to zní nabubřele. Je to ovšem inspirativnější -a řekli bychom pravicovější - přístup než Klausova teze, že komunismus se rozpadl sám svým vnitřním vyčerpáním.

Topolánek, asi opět instinktivně, nám připomíná svobodu coby nesamozřejmost něčeho zdánlivě samozřejmého. Je to velké téma. Židé si ho při svátku Pesach připomínají už tři tisíce let. I když žijí třeba v bezpečí Ameriky, opakují si, že „v každém pokolení je povinností každého Žida vidět sebe sama, jako by on sám vyšel z Egypta". Co my? Dokážeme si po pouhých dvaceti letech každoročně představovat sebe samy, jak vycházíme z otroctví totality?

Češi se neunášejí rituály a symbolikou, ale připomínat při dvacátém výročí „sametu" nesamozřejmost zdánlivě samozřejmé svobody není špatné téma. Ba co víc, je aktuální pro konzervativce i liberály. Bývalý reformátor Klaus i Topolánek přece dobře vědí, jak důležité je připomínat nesamozřejmost zdánlivě samozřejmého - třeba skutečnost, že zdraví, vzdělání, kvalitní životní prostředí není zadarmo, že svéprávný, odpovědný člověk za tyto statky platí. Odporuje to snad programu ODS?

I Lisabonská smlouva se týká tématu nesamozřejmosti zdánlivě samozřejmého. To, že 64 let nebyla v unijní Evropě válka, považujeme za banální fakt. Ale kdy naposledy zažil kontinent tak dlouhé období míru? Není příslušnost k tvrdému jádru Evropy dobrou cenou za ztrátu značné části suverenity skrze Lisabon? Tato otázka pro senátory je vysloveně klausovsko-havlovská.

Autor: Zbyněk Petráček

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015