Cestou z Lisabonu


Petr Kamberský, Hospodářské noviny, 6. května 2009

Lisabonská smlouva je zpapírněním snad všech unijních neduhů. Je pohrobkem jiného textu; nemilovaným kompromisem; horují pro ni elity, lid ji v referendu odmítl. Přesto doufáme, že ji sbor starších zítra schválí. Ratifikace tady a teď je – dle dnešního poznání – menší z možných zel.

Současný stav společného fungování, smlouva z Nice, také není žádný ideál. Při klíčovém většinovém hlasování v Radě mají Němci se svými dvaaosmdesáti miliony obyvatel 29 hlasů – stejně jako Itálie, která má o pětadvacet milionů lidí míň!

Nejen to, Německo má o pouhé dva hlasy více než Polsko, které je občansky méně než poloviční. O hlasovací síle Malty nemluvě.

Dohody z Nice i z Lisabonu jsou odlišnými zastávkami na stejné cestě: ke kontinentu sjednocenému, až unifikovanému, se stejnými předpisy na rychlost výtahů i pěstování kukuřice. Unifikace přitom vůbec nesouvisí s globální silou – státy USA se v některých daních, přístupu k rodině či trestům liší víc než státy EU. Bere jim to sílu?

Unifikační vize Roberta Schumana a Jeana Monneta měly appeal po válce pro pár zemí, ale nejsou vhodné pro půlmiliardový spolek téměř třiceti států. Je veleobtížné, až nemožné jim vnutit stejný pohled na tisíce různých témat.

Evropa jako kontinent přitom funguje jinak než sama EU. Státy si volí, jakých struktur se účastní: ne každý je v NATO, ne každý platí eurem, ne každý uznává sociální chartu… Tenhle obecný princip volby místo stejnosti by slušel i unii.

Jenže taková EU je vizí, nikoli realitou. Kdyby česká politika získala pro svůj názor spojence, možná mělo smysl smlouvu včas potopit – a hledat jiný model. Jenže nic z toho se nestalo. V odporu vůči nastoupené cestě je mizivá, až izolovaná menšina.

Potopit Lisabon by proto nebyla katastrofa pro Evropu, ale veliký risk pro Česko.

Autor: Petr Kamberský

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality