Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Hodnota, kterou přinesl Lisabon

Petr Fischer, Hospodářské noviny, 7. května 2009

Odcházející premiér Mirek Topolánek použil při včerejším projednávání Lisabonské smlouvy v Senátu zajímavé a dosud nepříliš používané spojení. V proudu slov, jemuž vévodily apely na odsouhlasení dohody ve jménu českých národních zájmů, kde jako nejdůležitější vystupuje nutnost »být součástí integračního procesu v Evropě«, padl i výraz »kompromisní vůle«.

Velké je nezdravé

Premiér hovořil o »podřizování se kompromisní vůli«, které přináší výhody i nevýhody. A podobně jako po něm většina senátorů ta pro a proti popsal. Většina z nich je dobře známa: menší síla českých hlasů, rozšíření většinového hlasování apod. Ale s výjimkou premiéra se při jejich vyjmenovávání, parodování a karikování téměř nikdo neohlížel na to, že probírá výsledek kompromisu sedmadvaceti zemí.

Hledání kompromisní vůle je základním východiskem Evropské unie, praktickou náplní ideje propojování Evropy. Česko vstupovalo do unie s vědomím, že bude-li chtít v tomto společenství žít, budeli chtít využívat jeho výhod, nebude nikdy jediným suverénem, nýbrž bude se muset o suverénní sdílení společně vytvářeného prostoru dělit.

Spor o Lisabonskou smlouvu v Senátu se opět zvrhl na otázku, jak moc je tato dohoda vykročením k federálnímu státu či jeho přímým zakládáním. Senátoři ODS, kteří hlasovali proti, měli prakticky jedinou námitku - Lisabon je základem federace, proto pro něj odpovědný senátor nemůže hlasovat, a to vzdor tomu, že nikdo nepotvrdil, že by Lisabonská smlouva byla v rozporu s českou ústavou. A tudíž, že by se Česko stávalo jedním z mnoha federálních států.

Námitka federalizace a centralizace je prostým vyjádřením jednotlivých politických vůlí (ve výsledku včera neúspěšných), které vstupují do střetu s ostatními.

Není to názor o sobě, který by znamenal, že věci se mají tak a tak. I slova jako federalizace a centralizace jsou bez příslušných souvislostí (kde, jak, proč) významově spíše neutrální a pouze kontext rozhoduje, zda škodí či přinášejí prospěch. Čeští senátoři hlasující proti používají slova jako federace nebo centrum jako absolutní pejorativa, kumulovaná v novotvaru superstrát, odkazující na obrovské nezdravé porce u McDonald's (supersize) nebo na Supermana čili nadčlověka (ale kdo by toho milého muže s velkým S na prsou neměl rád?).

Co vzešlo z boje

Kompromisní vůle sedmadvacítky, na níž se podílela i česká reprezentace (a to nikoli okrajově, protože u příprav původní evropské ústavní smlouvy seděli čeští zástupci, o lisabonské verzi se také nejednalo ve stylu diktátu o nás bez nás, jak se občas naznačovalo), má ovšem jinou kvalitu.

A to právě v tom, že je už vybojovaná a sdílená. Že vychází z úporného dlouhodobého boje zástupců národních suverénů.

A neslibujeme si nic...

A potom je tu frivolní a poetická etymologie. Latinské sloveso compromittere, z jehož významového pole pojem kompromis bere energii, znamená, doslova čteno, »vzájemně si něco slíbit« (com-promise atd.).

To, že se v Evropě najde sedmadvacet zástupců národních vůlí, kteří si dokážou něco vzájemně slíbit, je přece velká hodnota. A mnohem větší závazek než odpovědnost osobní politické filozofii nebo vůči jedné vyhraněné skupině voličů. Někteří senátoři ODS, kteří by před pár týdny pro Lisabon nezvedli ruku, to naštěstí pochopili. Škoda jen, že magická moc kompromisní vůle působí téměř výhradně, když Česko vstupuje do mezinárodní hry. Asi je k tomu opravdu zapotřebí širšího kontextu, který doma zatím chybí. A tak není divu, že si tu navzájem neslibujeme už skoro nic.

Autor: Petr Fischer

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015