Projekt Východního partnerství nesmí skončit jen na papíře


Ondřej Houska, E15, 11. května 2009

Ten zaostalý a napůl asijský Východ máme rádi asi jako osinu v příslušné tělesné partii. Tak se dají jen s malou nadsázkou shrnout pocity vysokých bruselských úředníků a také celé řady evropských politiků. Země, které se ve čtvrtek v Praze oficiálně staly součástí Východního partnerství, mezi nimi rozhodně nejsou populární. Jsou chudé, nestabilní, s nevyřešenými domácími i mezinárodními konflikty. Evropská unie by byla nejšťastnější, kdyby je mohla ignorovat. Jenže to nejde.

Nedostatečné „sousedství

Sedmadvacítka nemůže stát o konflikty a nestabilitu ve svém bezprostředním sousedství ani o kousek dál. Hrozilo by přelévání organizovaného zločinu nebo imigrantů přímo do zemí společenství. Země jako Polsko, Česko a Švédsko proto už několik let upozorňovaly, že evropské oči se musejí obrátit i východním směrem. Existuje sice Evropská politika sousedství, to je ale zcela nedostačující projekt, který nemá prakticky žádné výsledky.

A tak se zrodilo Východní partnerství. V praxi jde především o hospodářskou spolupráci a postupné uvolňování vízového režimu se šesti zeměmi bývalého Sovětského svazu, tedy s Ukrajinou, Gruzií, Běloruskem, Moldavskem, Arménií a Ázerbájdžánem. Východní partnerství je tedy na světě.

Co dál?

Výmluvná je v tomto ohledu reakce Ruska. Ministr zahraničí Sergej Lavrov opakovaně hovoří o tom, že unie buduje vlastní sféru vlivu na ruských hranicích. Je to pozoruhodná rétorika.

Rusům se nelíbí, že jim někdo strká nos do věcí, které považují za své vlastní. Tedy do onoho pověstného „blízkého zahraničí. Je nápadné, jak se ruská rétorika v poslední době změnila. Moskva dříve odmítala, aby se do tohoto regionu jakkoliv míchalo NATO, proti angažmá Evropské unie ale nebyla. Opuštění tohoto kurzu svědčí o dalším přitvrzení oligarchického režimu, který dnes v Kremlu panuje.

Už samotná hysterická reakce Rusů prokazuje užitečnost vztahů unie s Východem. Brusel samozřejmě žádné mocenské sféry nebuduje. Jistěže má zájem o co největší rozšíření svého vlivu; o čem jiném je také zahraniční politika… Dotčených států se ale na rozdíl od Rusů ptá, zda o něco takového stojí.

Nedostatečné „partnerství?

V případě Ukrajiny a Gruzie o odpovědi nemůže být pochyb. U Běloruska nebo Arménie je to už složitější, ale ani tyto země nechtějí skončit jen v tlapách ruského medvěda. Balancování jeho vlivu určitou orientací na Brusel se jim proto velmi hodí. Ale teď je na tahu sama unie. Její zahraničněpolitické projekty obvykle končí jen na papíře. Jestliže tohle bude osud i Východního partnerství, unie nepomůže sobě ani zemím postsovětského regionu.

Srpnová gruzínská lekce všem jasně vzkázala, že Rusko své aspirace myslí vážně. Pokud se ze strany unie po hezkých slovech dostaví obvyklý nezájem, nebude mít region na hranicích sedmadvacítky na výběr. Ovládne ho Moskva. Je proto velkou otázkou, jestli je projekt Východního partnerství dostatečný. Unie v minulosti přitahovala tím, že nabízela perspektivu rozšíření. U postsovětských zemí by to samozřejmě byl výhled snad až na desítky let dopředu, ale ani o tom nechtějí západoevropské politické elity slyšet. Může se ukázat, že právě proto bude unie na Východě jen a jen ztrácet.

Autor: Ondřej Houska

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality