Joschka Fischer, MF DNES, 30. května 2009
Co se to s Německem děje? Tak se ptají čím dál častěji lidé na obou březích Atlantiku. Ale v Berlíně nikdo jejich otázce asi nerozumí. Pochybnosti nad německou úlohou se velkou měrou týkají současné ekonomické a finanční krize a také slabosti Evropské unie a jejích institucí. Od nezdarů v referendech o evropské ústavě a Lisabonské smlouvě řídí Unii autopilot, její úředníci. S 27 členskými státy a bez reformy institucí a postupů jsou procesy EU mučivě neefektivní.
Krize také vždy představují okamžik pravdy, protože neúprosně odhalují silné i slabé stránky všech zúčastněných. Právě proto teď Evropa nepotřebuje vůdčí schopnosti slabé Evropské komise ani jiných evropských institucí, nýbrž hlavních měst svých předních členských států.
Tak jako vždy, když jsou v sázce vážné ekonomické a finanční záležitosti, upírají lidé zraky k Německu, největší ekonomice EU. Ten pohled je však vyvádí z míry, protože Německo vůdčí úlohu otevřeně odmítá.
Pravda, hospodářská krize zasáhla Německo tvrdě, velice tvrdě. Jeho ekonomika je však statnější než kdykoli jindy od těžkostí znovusjednocení a nezbytné reformy domácího trhu práce a systémů sociálního zabezpečení.
Údiv partnerů
Naše sousedy a partnery udivuje – a čím dál větší měrou u nich vyvolává nedůvěru – to, že se německá vláda od počátku globálního zhroucení loni v září zaměřuje téměř výhradně na národní krizový management. A že rázně odmítá všechny pokusy o evropský přístup.
Připočtěme si k tomu zjevná pnutí ve francouzsko-německých vztazích, blokádu společného trhu Unie s plynem, úzkou strategickou spolupráci s Ruskem Vladimira Putina a tak dále, a neklid ohledně Německa se začne násobit.
Nejde jen o to, že v Berlíně panuje strach, že by každé evropské řešení vyšlo Německo dráž a trvalo by déle; tato nová forma německého euroskepticismu rovněž poukazuje na zásadní změnu postoje v řadách drtivé většiny německé politické a ekonomické elity.
Změna je evidentní při položení jediné otázky: bylo by dnes stále možné vzdát se německé marky ve prospěch eura jako společné měny? Odpovědí je hlasité ne. Ať už jde o kancléřku Angelu Merkelovou nebo ministra zahraničí Franka Steinmeiera, tato odpověď zní napříč politickým spektrem. Lpí se na ní bez ohledu na to, které strany či kteří lidé tvoří vládu.
Po výměně stráží po skončení německé rudozelené koalice došlo postupně k zásadní proměně přístupu. Evropa se dnes už v německé politice nepovažuje za klíčový projekt, do nějž jsou lidé ochotni investovat značnou část svého politického kapitálu, a tedy svou vlastní budoucnost. Namísto toho znovusjednocené Německo 20 let po pádu berlínské zdi zjišťuje, že také může jednat samo. Problém samozřejmě tkví v tom, že jde o obrovský omyl.
Německý vztah s Evropou považují za funkční téměř všechny demokratické strany. Jenže ačkoliv Evropa bezesporu zůstává důležitá pro prosazování společných i národních zájmů, nejedná se už o projekt budoucnosti. Německý náhled se tudíž přibližuje francouzské a britské perspektivě: EU se rostoucí měrou považuje za rámec a nezbytný předpoklad prosazování národních zájmů, nikoli za cíl sám.
Proč to tak je
Příčiny této hluboké změny jsou zjevné: znovusjednocení a dějinné vyřešení dříve otevřené „německé otázky, krach ústavy EU, a tedy evropské vize, institucionální slabost rozšířené sedmadvacítky EU a narůstající neefektivita a pomalost unijních institucí.
Obrátí se tedy Německo k nacionalismu? Všichni političtí aktéři v Berlíně toto obvinění s nesmírným rozhorlením odmítají. Žádná strategie ani generální plán návratu k nacionalismu skutečně neexistuje. Zásadní proměna evropské politiky Německa jednoduše samovolně nastává. Jde o výsledek dění, které by se bezmála dalo označit za „organické.
Je strategickou iluzí velkých členských států, že své postavení dokážou ubránit bez této otupělé entity nazývané Evropa. Skutečně si Německo může dovolit, aby rozšiřování Unie do východní Evropy zkrachovalo? Může si dovolit životu nebezpečnou krizi eura, ohrožení společného trhu sílícím protekcionismem nebo pronikání Ruska do východního sousedství EU?
Opravdu dokáže uskutečňovat nezávislou národní politiku na Středním východě a v Africe nebo plnit účinnou úlohu při řešení celosvětových problémů, od snahy poradit si se změnou klimatu po budování nového finančního řádu?
Zvládnout všechny tyto úkoly dokáže jedině podstatně integrovanější Unie. Ale taková Unie má před sebou budoucnost, jedině budou-li její členské vlády a národy ochotné investovat značnou část svého politického úspěchu a národních zájmů. A to tak jako v minulosti platí především pro Německo, srdce kontinentu s největším počtem obyvatel, s největším hospodářstvím v EU a v neposlední řadě se svou nelehkou minulostí.
Autor: Joschka Fischer