Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Co se děje za zády Bruselu, je pro nás špatné

Petr Placák, Lidové noviny, 3. června 2009

V knize Loď bláznů, která vyšla roku 1494 v Basileji, zaujal „čestné místo" na její palubě český národ. Blázni na lodi si velí sami, plují si zvesela a bezstarostně, aby nakonec kvůli své hlouposti byli nuceni snášet nejrůznější útrapy. To, co předvádí čeští politici ve vztahu k českému státu, respektive k jeho mezinárodnímu postavení, jako kdyby středověké satiře dávalo za pravdu.

Šéf opozice Paroubek svrhne vládu uprostřed evropského předsednictví, jen tak, aniž by měl plán, co s tím.

Prezident Klaus ho v tom popichuje a pro sestavení nové vlády stanoví takové podmínky, aby znemožnil Topolánkově vládě předsednictví, připravované dva roky, dokončit. Ale nejde jen o absenci sebemenší odpovědnosti za celek (Paroubek) či chorobnou ješitnost (Klaus).

Z tuzemské diskuse o EU má člověk občas dojem, jako kdybychom spadli 17. listopadu 1989 rovnou z nebe a už jsme setrvali v ideálním světě, v jakémsi laboratorně čistém prostředí, kde neexistují sobecké zájmy a mocenská politika.

Naivita doprovázená vírou ve vlastní možnosti a schopnosti nám po právu zaručují místo na bludné lodi bláznů. Bylo by to k smíchu, kdyby z toho tak trochu neběhal mráz po zádech.

Mnozí političtí komentátoři žehrají na posílení vlivu velkých zemí, jak to prý nově ustavuje Lisabonská smlouva, která nás neochrání před bezpečnostními riziky, protože velcí se vždycky domluví s velkými. Proti tomu je nutno se opřít o český národní stát.

Na věc se lze dívat ovšem i méně vyšinutě. Čtyři nejlidnatější členské země EU (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie) mají sice bezmála polovinu občanů EU, ale pokud by chtěly v unii něco prosadit proti ostatním, musely by k tomu přemluvit dalších 11 členských států s tím rizikem, že by pak mohlo dojít i na ně.

Navíc tyto velké země mají často zcela protichůdné zájmy. Je to naopak tak, že slabost Bruselu, jeho neakceschopnost, využívají větší země k prosazování svých zájmů na úkor ostatních. Síla menších zemí v unii nespočívá v tom, že budou mít o dva poslance v EP víc nebo míň nebo že se budou moci ztrapnit v předsednictví Radě EU, ale ve schopnosti koordinovat své národní zájmy se zájmy druhých a dokázat je tak v unii prosadit.

Slabá unie, silná česká závislost (na Moskvě)

Když nebude platit Lisabon, bude platit Nice, namítají kritici. Jenže na 27 členů rozšířená unie není schopna podle dosavadních smluv efektivně fungovat, jak to mimo jiné s jakousi až perverzní logikou ukázalo české předsednictví, které - hospodářská krize nekrize - padlo kvůli jedné pětisetmiliontině: poslanci Wolfovi, jak to české veřejnosti vítězoslavně sdělil vajíčkový král Paroubek.

Ti, co rádi mluví o českých národních zájmech, říkají A, a nikdy neřeknou B: mluvíme-li o národním zájmu Česka, musíme zároveň mluvit o národním zájmu Německa, o který se jedná - z hlediska našich bezprostředních zahraničně politických zájmů - především.

Jestli se proti Bruselu prosadí národní pojetí a Německo nebude nadále vázáno Evropskou unií, bude to znamenat skutečné reálné ohrožení suverenity českého státu, který je z velké části závislý na ekonomice velkého německého souseda.

Nemůže být pro český stát horší vývoj, než je dohoda Berlína za zády Bruselu s Moskvou, na které jsme závislí ohledně strategických surovin, což už se - za neschopnosti unie se dohodnout na společných pravidlech - děje. Se slabou unií (a „silnou" Prahou) se naše energetická závislost na Rusku nesníží, ale naopak posílí, stejně jako se posílí naše závislost na Německu.

Akceschopná Evropa, která bude Lisabonem posílena, je také v zájmu Spojených států amerických, našich nejbližších mimoevropských spojenců, jejichž politická elita si - na rozdíl od místních „pohodářů" - uvědomuje nebezpečnost světa, kterému budeme muset v tomto století čelit.

Americký zahraničně politický expert John K. Glenn to na nedávné konferenci v Praze řekl jasně: „Amerika si přeje unii sjednocenou, se silnou identitou, prostou svých vnitřních institucionálních problémů."

Rusku, které stále pošilhává po svých bývalých satelitních státech, jde přesně o opak - o Evropu nejednotnou, rozloženou na národní státy, mezi kterými může Kreml rozehrávat své mocenské hry, zastrašovat a vydírat.

Rýpaly, kteří nejsou schopni dohlédnout dál než na špičku svého nosu, je ovšem možno uklidnit: Lisabonská smlouva poskytuje jejím signatářům možnost kdykoli z evropského společenství vystoupit a přejít třeba na pravoslaví nebo se dát k amazonským indiánům. Nadcházející evropské volby nám napoví.

Autor: Petr Placák

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015