Ondřej Houska, E15, 3. června 2009
Česko v Bruselu reprezentují nové tváře. Do hlavního města Evropské unie začínají jezdit ministři nové vlády Jana Fischera. Jejich vystupování napovídá mnohé o tom, jak se daří českému předsednictví. Je to bohužel dost chabá bilance. S výjimkou několika profesionálů (Jan Kohout, Štefan Füle) se noví ministři bojí cokoliv komentovat, či vydat jediné silnější prohlášení.
Jací Češi?
Nedivme se jim. Vesměs se ocitli v roli cyklistických pomocníků, kteří dosud dělali na trati černou práci pro hlavní hvězdy. Najednou se po nich chce, aby se sami prosadili ve finiši. A ten je, jak známo, nejtěžší.
Máme před sebou jako na dlani praktické důsledky březnového pádu vlády. České slovo v Bruselu radikálně ztratilo na váze. Novináři a diplomaté žertují: „Jací Češi? Vždyť už předsedají Švédové. Kdo by se také bavil se zemí, jejíž vláda má mizivý politický mandát i doma, natož aby nějak určovala pohyb celé unie?
Máme přitom štěstí v neštěstí. Od konce dubna se život v sedmadvacítce prakticky zastavil; čeká se na výsledek voleb do Evropského parlamentu. Před Čechy tak už stojí jen závěrečný summit evropských lídrů v polovině června v Bruselu. Schůzka bude plná zásadních rozhodnutí, ale bylo by naivní očekávat, že při nich bude hrát české předsednictví významnější roli. Ta připadne velkým: Merkelové, Sarkozymu, možná Brownovi. Asistovat budou menší, ale respektované figury: Balkenende, Tusk, Juncker.
Kolaps českého předsednictví vrhá stín na všechny členské země ze střední a východní Evropy. Budou-li někdy v budoucnu přebírat předsednictví, automaticky se na ně bude pohlížet českým nelichotivým prizmatem.
Hezký start
V první fázi svého předsednictví si přitom Češi dokázali v Evropě vydobýt určitý vliv. Evropská média tleskala tvrdému postoji Prahy v bojích o protekcionismus. Původně české a německé přesvědčení, že unie nemá peníze, aby finančně stimulovala ekonomiku v takové míře jako USA, je dnes evropským mainstreamem. Česko dostalo do popředí také téma energetické bezpečnosti, završené docela úspěšným pražským summitem k „Jižnímu koridoru.
Od ledna do března tedy bylo patrné, že se Češi chopili příležitosti, kterou předsednictví nabízí menším zemím. Ty nemohou unii přímo řídit, ale mají šanci obrátit reflektory na problémy, které jim samým leží na srdci. Praha to dokázala. Energetika nebo vztahy s Východem se na žebříčku unijních témat vyšplhaly o notný kus nahoru. Tento rauš evropského vlivu ale Čechům předčasně skončil.
Máme na to?
Během předsednictví jsme sami o sobě zjistili několik věcí: česká státní správa na to má. Hodně se pochybovalo, zda předsednictví po téhle stránce zvládneme. Teď už víme, že Česko má na Stálém zastoupení v Bruselu tým špičkových expertů, kteří jsou na stejné úrovni jako jejich západní kolegové. Výborně obstálo také ministerstvo zahraničí při energetické krizi, hůř už během konfliktu v Gaze.
Ale je tady i méně povzbudivá zpráva o provinčnosti českých politických elit. Ztělesňuje ji Jiří Paroubek, který je schopen říci, že dává přednost vlastním průzkumům veřejného mínění před tím, co se o jeho zemi píše ve světovém tisku. Sekunduje mu Václav Klaus se svou neustálou degradací předsednictví jako takového. A Mirek Topolánek si měl mnohem dříve uvědomit, že s menšinovou vládou a vražednými vztahy s opozicí se unii dlouhodobě předsedat nedá.
Autor: Ondřej Houska