Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Evropa jde doprava. A my?

Bohumil Pečinka, Mladá fronta DNES, 5. června 2009

Volby do Evropského parlamentu začaly už včera v Nizozemsku a Velké Británii, dnes a zítra přeskočí do zbylých pětadvaceti zemí Evropské unie. Co přinesou kromě obměny 736 poslanců jediného parlamentu na světě, který nemá možnost vytvářet vlastní zákony?

Zvolení zástupci sice zasednou v jednom politickém tělese, ale hlasování se bude dít podle specifických národních úprav, v některých státech proběhnou současně s parlamentními volbami, v jiných s komunálními a v dalších zase bude účast povinná ze zákona. Kdo by chtěl tyto údaje zprůměrovat a vyvozovat z nich hlubší závěry, bude velmi nepřesný.

Z dosavadních hlasování lze odvodit snad jen dva trendy. Od roku 1979, kdy byly první přímé volby do Evropského parlamentu, ve všech zemích neustále klesá procento volební účasti.

Hlavní příčinou je, že voliči si tento typ hlasování identifikují jako volby druhého řádu. Jinak řečeno, sociální transfery, ať už jsou spojené s přerozdělováním sociálních dávek nebo snižováním daní, si spojují s úplně jiným typem volebního rozhodování.

Paradoxní je, že 70 procent evropských směrnic, z nichž vycházejí národní zákony, už dnes vzniká v Bruselu. Fakt je, že běžní občané to vnímají tak, že tento typ rozhodování není přímo svázán s obsahem jejich peněženky.

Druhým trendem je, že v předvolebních kampaních nedominují evropská hesla, ale vnitropolitické problémy. Žijeme v rámci Evropské unie, ale mentálně jsme stále občany svých národních států - to bude nezpochybnitelná danost i v dalších desetiletích.

Navzdory všemu tyto volby mají své politické vyznění, minimálně ve složení Evropského parlamentu. S jistou mírou zjednodušení proto už dnes můžeme říct, jestli Evropa směřuje doprava, nebo doleva. Podle průzkumů, které provádějí nejprestižnější výzkumnické agentury zatím v nejlidnatějších státech Unie, dominuje pravice (Německo, Francie, Itálie, Polsko, Británie).

Ve Španělsku jsou preference vyrovnané, podobně jako v České republice. Pokud by tímto způsobem dopadlo i vlastní hlasování, posílily by pozice v parlamentu evropské středopravicové strany.

Na volební kampani v České republice se ukázala jedna podstatná věc. V devadesátých letech byl hegemonem české politické scény Václav Klaus. Od jeho výroků a kroků se odvíjely strategie všech ostatních politických stran. Obhajoba a kritika jeho programových nápadů se stávala jádrem politického života u nás.

Poté nastalo několikaleté bezvládí a v létě 2005 jeho štafetu převzal Jiří Paroubek, který ovládl politickou arénu. Jeho tlak dokonce v poslední době vedl k masovému odporu vůči jeho osobě, z nějž vyrostla specifická subkultura „antiparoubkismu".

Být antiparoubkistou je prostě krédo nesrovnatelné s ničím v minulosti. Rozhodně to nemá nic společného s politickým bojem pravice vůči levici. V odporu proti jeho osobě se spojuje příliš politických a sociálních motivů.

Tento latentní společenský proud, který zde fungoval od roku 2005, byl polit živou vodou krátce po pádu Topolánkovy vlády v době evropského předsednictví a dále reakcemi předsedy ČSSD na počáteční recesistické akce na jeho mítincích. Následně se protest slil do jedné řeky, jejímž symbolem se stalo vajíčko a cinkání svazkem klíčů.

Pravděpodobně to způsobí, že ČSSD přijde o výrazné volební vítězství, které se ještě v polovině března zdálo neodvratné. Opět se ukazuje, že hlavním konkurentem Jiřího Paroubka je zase sám Jiří Paroubek.

A to je možná nejhlubší evropský trend - celoevropské problémy jsou vnímány přes ty národní.

Autor: Bohumil Pečinka

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015