Netalentovaný pan Ganley


Tomáš Němeček, Hospodářské noviny, 11. června 2009

Bruselský „veřejný nepřítel“ prohrál a ohlásil odchod

Když mu oznámili, že skončil až čtvrtý a křeslo v Evropském parlamentu mu uniklo, trval na přepočtu hlasů. Ukázalo se, že jich dostal ještě o tři tisíce méně. Pak Declan Ganley vyšel před halu Royal Theatre v irském Castlebaru, kde probíhalo sčítání, a řekl reportérům: „Chtěl jsem mandát – nedostal jsem ho. Tak to v demokracii chodí. Jak jsem řekl, i ,ne‘ pro mě bude odpověď.“ A dodal, nač čekala evropská politická elita: „Nebudu se podílet na druhém referendu k Lisabonské smlouvě. Vracím se do práce.“

Irský podnikatel Ganley, „muž odnikud, který loni vynikl v kampani před irským referendem o Lisabonské smlouvě a který v letošních evropských volbách zorganizoval po celém kontinentu hnutí Libertas (z plánovaných 100 křesel v Bruselu nezbylo nic) se vrací, odkud přišel. Do svého ne zrovna průhledného podnikání, momentálně hlavně ve vojenských telekomunikacích.

Nejhorší kampaň čtyř kontinentů

Čím to, že pohořel i na domácí půdě, v okrsku severozápadní Irsko? Bruselský zpravodaj týdeníku The Economist, píšící pod přezdívkou Charlemagne, se jel před volbami na novou politickou hvězdu podívat a vynesl příkrý soud: Diletant. „Za posledních deset let jsem sledoval kampaně na čtyřech kontinentech, ale čestné slovo – nikdy jsem neviděl stranického vůdce proflákat tolik času s tak mizivým efektem, napsal na svůj blog.

Declan Ganley doháněl na poslední chvíli, co zmeškal organizováním Libertas po Evropě. Jenže když s ním byl reportér, nedařilo se nic: Ganley probloumal poloprázdnými ulicemi až k přístavu a tam přijal pozvání na projížďku. Teprve večer měl docela úspěšný mítink. Britský reportér ovšem s jistou škodolibostí zaznamenal nepodařený moment. Ganley rád říkává, že nikdo nezná „beztvářné úředníky v Evropské komisi: „Zvedněte ruku, jestli znáte byť jediného. Jako na potvoru se jedna ruka zvedla.

Bělovlasý stařík v tvídovém sáčku prohlásil: „Paní Catherine Dayová, generální tajemnice Komise. Byla v rádiu. A říkala, že úředníci musejí cestovat po Evropě a naslouchat. Ganley to zkusil zachránit: „A víte, odkud je? – „Z Dublinu, myslím, zavolala snaživě nějaká paní. „No dobře, o Catherině Dayové jsem slyšel, zamumlal Ganley, „ale není to úplně známá osoba.

Charlemagne mu dal dvě přátelské rady: opravdoví politici jsou v kampani velmi disciplinovaní a nikdy, nikdy by nezkusili shazovat své posluchače. (Na jeho popis reagoval rozhořčeně Ganleyho štáb: britský reportér přijel jen na jeden netypický den a neviděl vše, protože když se rozpršelo, zůstal v autě. A muž v tvídovém saku jim prý schválně chodí na všechny mítinky.)

Jenže podobně vyzněla i reportáž Irish Times: „Sobotní odpoledne, hlavní třída v Ballinasloe. Dvě věci jsou nápadné: že je tu málo lidí a že Declan Ganley nemá zrovna talent na pouliční kampaň. Tentokrát podnikatel stál na ulici, zatímco jeho mladší bratr roznášel volební letáky a program. Jednu paní zarazil Ganleyho anglický přízvuk (narodil se v Anglii, až ve třinácti se s rodiči přestěhoval do irského Glenamaddy), další odmítla letáky hned: „Já jsem pro Lisabon. Ale já jsem proevropský, ujistil s úsměvem Ganley. „Jenže já jsem pro Lisabon, obešla ho paní a mířila pryč.

Irish Times zaznamenal i příznivce, ale z některých nebyl Ganley zrovna šťastný. Jeden si mu začal stěžovat na „Bulhary a Rumuny žijící z irských sociálních dávek. „Na rozdíl od profesionálních politiků, kteří by rychle změnili téma a šli dál, Ganley brání právo přistěhovalců hledat lepší život, píše reportér. V Irsku jej nakonec volilo jen 14 % voličů (67 tisíc lidí v milionovém okrsku ho zařadilo na první místo).

Ukaž nám své peníze

Ganley skutečně není typický euroskeptik. Už v článku z roku 2003 označil federální Evropu za „dobrý nápad. Žádá krátkou evropskou ústavu, o níž by hlasovala veřejnost, přímo volené evropské komisaře (a než se stal odpůrcem Lisabonské smlouvy, podle svých slov schvaloval – neméně komplikovanou – smlouvu z Nice).

Tohoto chlapíka se Brusel bál? Ano, a docela hystericky. Vůdci frakcí v Evropském parlamentu například oznámili, že budou žádat americký Kongres o prošetření, odkud bere Ganley peníze na „protilisabonskou kampaň. Není to mimochodem jasné dodnes: loni stála podle slov Ganleyho mluvčího 1,3 milionu eur, z toho Ganley poskytl půjčku 200 tisíc eur, zbytek byl prý od různých sponzorů. Přesnější údaje se dodnes nedozvěděla ani irská Komise pro standardy ve veřejné správě (SIPO).

K tomu nutno přidat, že i v jeho osobním podnikatelském příběhu jsou nejasná místa. Letos v červenci mu bude 41 let. Prý už zamlada zkoušel kupovat akcie, dělal barmana, poslíčka v pojišťovně. Pak vyrazil do kolabujícího Sovětského svazu, kde ohromně vydělal na pádu rublu, prý vyvážel hliníkové desky na trase Riga – Rotterdam… Hlavní slabinu vystihl loni v Lidových novinách český lobbista Jan Urban: „Představa, že by dvaadvacetiletý irský středoškolák přijel v roce 1990 do rozpadajícího se SSSR, ve kterém neexistovaly podmínky pro vznik tržní ekonomiky, a bez kontaktů na insidery privatizace dosáhl úspěchu, hraničí s fantasmagorií.

Ganley prý měl v Rusku velkou dřevařskou firmu a prodal ji v roce 1997. Zkoušel zbohatnout na kuponové privatizaci v Albánii (neúspěšně). Měl v Irsku internetový obchod s luxusními šperky (zavřel ho po prasknutí „internetové bubliny). Dnes je jeho hlavní firmou americká Rivada, která dodává telekomunikační zařízení pro vojáky, policisty a záchranáře. Ganley do správní rady dosadil vlivné vojáky z Bushovy éry, včetně bývalého náčelníka štábu z doby irácké války Richarda Myerse.

Irské novináře nakonec pátrání po původu jeho bohatství, odhadovaného na 300 milionů eur, omrzelo. Tamní Independent uznal, že svou pracovitostí a umanutými pokusy a omyly mohl tyto peníze vydělat.

Jenže odpověď zněla NE

Každopádně se ukázal jako špatný politický organizátor. Do Libertas nabíral kdejakou místní vyhaslou hvězdu (v Polsku Ligu polských rodin, v Česku politiky Tlustého a Železného). I tak ale dokázal kandidátku nakonec postavit jen ve 14 zemích ze 27. A velkolepě pohořel.

V rozhovoru pro magazín E! Sharp, specializovaný na EU, Ganley říkal: „Nejsem politik. Jsem podnikatel a vždycky jsem byl. Ale když vidíte, že je něco špatně a nikdo s tím nic nedělá… Možná nejste nejlepší na tu práci, možná ji nezvládnete, ale myslím, že jako otec čtyř dětí, jako Ir a jako Evropan mám vstát a něco udělat.

To skutečně udělal: oslovil Irsko a Evropu s programem zásadní proměny. Odpověď byla „ne. A zdá se, že to je i odpověď na otázku, zda se ještě Ganleymu povede nějaký velký politický projekt.

Autor: Tomáš Němeček

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality