Barroso – volba přijatelná pro všechny


Ondřej Houska, E 15, 12. června 2009

Ješita bez politické odvahy, jeden z nejslabších předsedů v dějinách Evropské komise. Takový je podle jednoho z komentátorů deníku Financial Times José Manuel Barroso. Šéf komise konečně oficiálně oznámil kandidaturu na další pětiletý mandát. Jaká je tedy jeho dosavadní bilance?

Portugalec Barroso byl v roce 2004 řešením z nouze. Francouzi a Němci jej akceptovali jen váhavě. Přes rozpačitý start Barroso Evropě předložil ambiciózní program. Nebál se ostrých výroků v tom smyslu, že unie si nemůže dovolit velkorysé sociální programy, pokud si na ně nebude schopna vydělat.

Nechtěl bourat sociální stát, ale zdůrazňoval, že prioritou musí být ekonomický růst a produktivita. Zároveň ale odmítal pokračovat v chrlení bezobsažných frází, že unie musí dohnat a předehnat Spojené státy. Jednoduše řečeno, zdálo se, že přichází dynamický liberál s jasnou vizí.

Co z toho po pěti letech zbylo? Nemnoho. Barroso se nedokázal prosadit proti členským státům, které svou hospodářskou politiku koncipují podle vlastních zájmů. Něco takového se dalo čekat: cíle nového předsedy komise byly chvályhodné, bylo ale jasné, že jejich plnění je odkázáno na vůli či nevůli jednotlivých zemí.

Když na Evropu dolehla finanční a hospodářská krize, autorita komise už byla podstatně oslabena. Brusel je teď kritizován za to, že ihned nepřišel se společným plánem řešení. Dal tak prý volný prostor národním státům, které v krizi prosazují jen vlastní zájmy. Tato kritika zaznívá především od zastánců těsnější integrace.

Barroso měl podle nich přijít s návrhem společných dluhopisů pro eurozónu nebo principem jednotného evropského regulátora. Ale tyhle nápady vůbec neberou v potaz rozložení sil v rámci unie. Její otěže v posledních letech pevně třímají členské státy. A je jisté, že výše uvedené myšlenky by u některých z nich narazily na tvrdý odpor. Barroso se během pěti let poučil a už nechodí do předem prohraných bitev; i kdyby se měly týkat cílů, které sám sdílí. Navíc velmi stál o znovuzvolení, tudíž dělal vše pro to, aby se zalíbil velkým zemím.

Takže opatrný taktik, kterému jde jen o druhý mandát? Takový verdikt by byl nespravedlivý. Předsedovi komise musíme připsat plusové body za obranu jednotného trhu sedmadvacítky. Když Nicolas Sarkozy na začátku letošního roku volal po Evropě „národních šampionů a po návratu francouzských automobilek domů, Barroso se jasně postavil za české předsednictví unie a jeho lpění na dodržování principů.

U šéfa Elysejského paláce si to Barroso rozházel, zdá se ale, že nakonec vsadil na vítěznou kartu: udržel si pevnou podporu Berlína a liberálněji naladěných zemí. Výsledky evropských voleb a rozklad socialistů mu k vysněnému druhému mandátu umetly cestu. Pro unii to není špatná zpráva; už proto, že žádný jiný věrohodný kandidát neexistuje.

Autor: Ondřej Houska

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality