Pavel Kohout, E15, 16. června 2009
Na jednání skupiny zemí G8 došlo k zajímavé výměně názorů. Diskuze se týkala útlumu „protikrizových“ stimulačních programů. S postupujícími známkami odeznívání finanční krize je zřejmé, že velkorysé povzbuzující balíčky bude možné i vhodné jednou „zabalit“. Otázka je, zda dříve, či později.
Hlavním rizikovým faktorem dnes již nejsou obavy o pád bankovního systému. Banky už mají dostatek hotovosti a jejich bilance byly z velké části pročištěny. Co dnes ministrům financí dělá vrásky, jsou veřejné finance. Úrokové sazby státních dluhopisů vzrostly. Znamená to, že investoři požadují větší kompenzaci za riziko státního dluhu.
Krize financí
Uprostřed krize byly emise státních dluhopisů z hlediska ministrů financí rekordně levné. Investoři masivně opouštěli rizikové trhy ve prospěch státních cenných papírů. Nyní se ale akciové indexy obrátily směrem vzhůru, stejně jako ceny komodit. Naopak zájem o státní dluhopisy ochladl. To může být předzvěstí další krize: krize veřejných financí.
Ministři zemí G8 se liší v názorech na vážnost obou rizik. Rozpočtově konzervativnější pohled zastávají Německo a Kanada. Jejich strategií je ukončit ekonomické stimuly co nejrychleji. Příčinou jsou právě obavy z růstu úrokových sazeb.
Italský ministr financí Tremonti má zase obavy z inflace: „Spekulanti se vracejí, znovu vystrkují hlavu a dělají stejné nepěkné věci jako loni v létě. Ministr tím naráží na růst cen ropy, která je v červnu zhruba o tři čtvrtiny dražší než koncem února, kdy obavy z celosvětové krize vrcholily.
Velkorysý přístup
Naopak americký ministr financí Geithner v souzvuku s Brity tvrdí, že „je příliš brzy přikročit k uvolnění stimulační politiky. Jejich přístup ke keynesiánské stimulační politice je velkorysejší z několika důvodů.
Předně, Britové ani Američané nemají žádný Pakt růstu a stability, kterým je vázána eurozóna. Evropské státy se společnou měnou vypadají trapně, když mohutně porušují vlastní pravidla. A nejde jen o trapnost, jde o elementární důvěryhodnost. Pokud ji země eurozóny ztratí, financování jejich dluhu bude mnohem dražší než doposud.
A dluh je to gigantický. Laická veřejnost má za to, že USA jsou nejzadluženější zemí na světě. Ovšem Itálie, Řecko a Belgie mají vzhledem k velikosti ekonomiky mnohem větší dluh. A pokud se do rozpočtové krize dostane kterýkoli stát eurozóny, pravděpodobně budou mít problémy všechny ostatní. Mimochodem, Francie má již dnes své veřejné finance v horším stavu než neblaze proslulé Maďarsko. Rozpočty mnoha zemí eurozóny byly v prekérní situaci již před finanční krizí. Nemohou si proto dovolit příliš velké náklady na ekonomickou stimulaci.
Ani Německo se svým státním dluhem ve výši zhruba dvou třetin HDP není zrovna přeborníkem ve finanční disciplíně. A bude hůř. Poslední odhad MMF hovoří o růstu německého státního dluhu do výše 91 procent HDP v roce 2014. Pokud se tak stane, Maďarsko, Polsko, Rusko, Balkán, celá ta opovrhovaná východní Evropa bude mít veřejné finance v lepším stavu. O vyspělých zemích jako Česko ani nemluvě.
Pražští učitelé
S trochou nadsázky hrozí, že jednou budou do Berlína a Frankfurtu jezdit experti z Prahy a Varšavy, aby učili Němce hospodařit. To vysvětluje, proč se kontinentální Evropané tváří zodpovědně. Ve skutečnosti jde ovšem o zodpovědnost vynucenou dluhovou koulí na noze.
Autor: Pavel Kohout