Wolfgang Münchau, Hospodářské noviny, 23. června 2009
Světlo na konci krizového tunelu zhaslo. V Jižní Koreji, Číně a Německu začal vývoz opět klesat a podle „béžové knihy“ amerického Federálního rezervního systému „zůstaly ekonomické podmínky v období od poloviny dubna do konce května slabé nebo se dále zhoršily“. Ukázalo se, že březnové známky oživení neohlašují změnu trendu. Ekonomika se stále smršťuje, byť asi ne tak rychle jako na počátku roku.
Jak ukazuje analýza ekonomů Barryho Eichengreena a Kevina O’Rourkea, globální průmyslový výkon se stále nachází na stejné trajektorii, na jaké byl během roku 1930.
Spasitel nežije v Americe ani v Číně
Pohromě se můžeme vyhnout, pokud si monetární a fiskální politika udrží po dobu trvání krize podpůrný charakter, pokud vyspravíme bankovní soustavu a zavedeme regulaci finančního sektoru. Zároveň nám musí přát štěstí, abychom se v blízké budoucnosti vyhnuli další vlně tržních turbulencí.
Hrozí ale riziko, že centrální banky a vlády vycouvají ze strategie zaměřené proti recesi příliš brzy. Když prezident Bundesbanky Axel Weber přemýšlí, jak „vykomunikovat zvýšení úrokových sazeb, prozrazuje, že riziko předčasného ústupu z protikrizového boje je přinejmenším v Evropě zřetelně přítomné.
Nebýt finanční injekce Evropské centrální banky ve výši 3 miliard eur švédské Riksbank, možná by Švédsko zakusilo svůj druhý bankovní krach za necelá dvě desetiletí. foto čtk
Ústupové strategie figurovaly na prvním místě agendy ministrů financí skupiny G8, přičemž Evropané spěchají více než jiní. Nikdo neřeší problémy toxických aktiv a rekapitalizace bank. Nezdá se, že by regulace přesáhla rámec populistických pseudoopatření proti daňovým rájům. Navíc se stále nedá vyloučit finanční krach celého systému. Například Lotyšsko je časovanou bombou.
Na tomto scénáři je nejtrýznivější, že se mu lze vyhnout. Centrální banky učinily správná rozhodnutí. Politická reakce však byla téměř všude špatná. Namísto řešení problémů s cílem nastartovat zotavení, spočívaly politické strategie v čekání, až zotavení vyřeší problém. Evropané se spoléhají, že růst nastartují Američané. Američané se spoléhají na Číňany, a ti zase na zbytek světa.
I kdyby měly USA nějaký růst generovat, globální exportéři z něj nebudou mít prospěch; Čína je možná jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě, ale vyjádřeno v dolarech je zhruba dvakrát menší než eurozóna. Čínské investice se sice oproti loňsku zvýšily o třetinu, avšak dovoz o čtvrtinu poklesl. Všechny ty řeči o zpřetrhání vazeb mezi aktivy a o tom, jak Čína vytáhne svět z recese, jsou žvásty. Data nám říkají, že čínský vývoz i dovoz klesají a že dovoz klesá rychleji.
V situaci, kdy všichni čekají, až se jako první pohnou ostatní, se nakonec nepohne nikdo. Problémy se mezitím zhoršují. Ceny amerických nemovitostí, které klesly zhruba o třetinu, čeká další pád. Dokud americký trh bydlení nedopadne na kamenité dno, což se možná stane někdy v roce 2010, neexistuje naděje na zotavení na trhu sekuritizací, bez něhož nemůže dojít k dostatečnému růstu objemu úvěrů.
S dalším pokračováním recese se zvýší počet insolvencí, což dále zhorší problémy bankovního sektoru. Nepřekvapuje mě, že se pan Weber z Bundesbanky zdráhá zveřejnit výsledky zátěžových zkoušek. Ukázaly by totiž, že německá bankovní soustava je nesolventní – a že špatná a potenciálně špatná aktiva se rovnají přibližně třetině hrubého domácího produktu.
Optimisté bez příčiny
Jedinou potenciálně dobrou zprávou za poslední tři měsíce je ustupující hrozba měnové krize ve střední a východní Evropě. Ani zde si však nejsem jist. Tvrdošíjné odmítání politiků eurozóny připustit rychlé zavedení eura ve středoevropských státech by se ještě stále mohlo ukázat jako destabilizující.
Minulý týden musela ECB poskytnout 3 miliardy eur švédské Riksbank. Nebýt toho, možná by Švédsko zakusilo svůj druhý bankovní krach za necelá dvě desetiletí. Nevyhnutelný kolaps Lotyšska bude mít dominový efekt na celý pobaltský region a může vyvolat paniku mezi investory v dalších zemích.
Proto jsou zprávy o hasnoucím světle na konci tunelu tak důležité. Sdělují nám totiž, že (ne)strategie čekání, až se věci zlepší, jednoduše nefunguje. Březnové známky oživení jen posílily sebeuspokojení.
Optimismus nás vyvede z krize pouze v případě, že se bude opírat o realitu. Minulý týden nám ukázal, že tomu tak není.
Autor: Wolfgang Münchau