Lisabonská smlouva: v Karlsruhe českým senátorům nepomohli


David Klimeš, E15, 1. července 2009

Německý ústavní soud udělal přesně to, co se čekalo. Dal Lisabonské reformní smlouvě zelenou, nicméně připojil omezující podmínky. Co se však čekalo méně bylo, že budou tak ostře formulované.

Připomeňme, že když soudci v Karlsruhe rozhodovali o Maastrichtské smlouvě, spokojili se s vepsáním svých námitek na konec svého nálezu a tím to skončilo. Nyní se ale rozhodli pozastavit ratifikaci, dokud němečtí zákonodárci neuloží vládě povinnost další integraci unie schvalovat v Bundestagu. Tedy to, čemu se v Česku říká vázaný mandát.

Kancléřka Angela Merkelová, která celý koncept „falešné euroústavy přelakované na Lisabonskou smlouvu vymyslela, se přesto může radovat. Němečtí konzervativci a krajní levičáci jsou smutní. A spolu s nimi jsou zklamaní i čeští senátoři z ODS, kteří doufali, že jim němečtí ústavní soudci poskytnou munici pro další stížnost k Ústavnímu soudu v Brně. Nestalo se tak. Námitky německých soudců jsou totiž v zemi, která v unijních přístupových smlouvách bez reptání přijala dalekosáhlou změnu legislativy a rozhodovacích kompetencí, neúčinné.

Rozporuplná německá pozice

Německo mělo vždy k evropské integraci rozporuplný vztah. Němečtí politici viděli v posilování evropské jednoty i posilování německého vlivu, proto pravicoví i levicoví kancléři bez rozdílu tlačili na federalizaci. Zato strážci německého Základního zákona to tak jasné nikdy neměli.

Po několika menších střetech evropského a německého práva se to naplno projevilo v roce 1993, kdy Maastrichtská smlouva proklouzla v Karlsruhe s odřenýma ušima. Ústavní soudci další integraci jasně podmínili prohlubováním demokratizace a rozšiřováním moci Evropského parlamentu i parlamentů národních.

Tuto podmínku Lisabon splňuje. Jenže ta troška demokratické odpovědnosti Bruselu nevyvažuje případnou možnost rychlé změny hlasování v Radě EU z jednomyslného na většinové. Proto se soudci naštvali a požadují, aby byla spolková vláda uvázána na parlamentní řetěz. V nálezu jasně říkají, že hlavní odpovědnost za integraci náleží „lidu v národních ústavních orgánech. To je jasná stopka báchorkám o evropském národu a o Evropském parlamentu jako hlavní kontrolní síle bruselské exekutivy.

Z českého pohledu je to vše sice velmi zajímavé, ale také zcela nepoužitelné. Zatímco Němci si od Maastrichtu stanovují nejrůznější ústavní pojistky, Česko v roce 2004 radikálně změnilo své postavení v Evropě a nikdo to tenkrát k Ústavnímu soudu nehnal.

Je logické, že mnohem menší ústupek z národní suverenity výměnou za podíl na rozhodování ve sjednocující se EU, tedy to, co Česku přináší Lisabonská smlouva, dost dobře nemůže být protiústavní. Už to konec konců v Brně nedávno jednou zaznělo. A je záhadou, proč to senátoři ODS chtějí či potřebují slyšet podruhé.

Autor: David Klimeš

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality