Kateřina Šafaříková, Lidové noviny, 8.července 2009
Ne každý den se vám plní e-mailová schránka zprávami o zabijačkách, pokud zrovna nejste řezník. I stalo se. LN na tomto místě před časem informovaly, že unie bude mluvit do českých zabijaček (Na zabijačce eurooptimistů, LN 25. 6.), což několik čtenářů tohoto listu motivovalo k dotazům typu: „Chystáme tchánovi k padesátinám zabijačku, budeme ji teď muset odvolat?“
Budiž na tento a podobné dotazy řečeno „ne. Unie žádný zátah na zabijačky neplánuje. Ministři zemědělství schválili novelu evropské normy týkající se porážení zvířat na jatkách, a ačkoli „kulturní tradice (= domácí zabijačky), „náboženské rituály, „hony atd. jsou z nařízení vyloučeny, europoslanec Jan Březina si věc mylně vyložil jako konec postřižinové kratochvíle v Čechách a podělil se o své rozhořčení. Z jeho tiskové zprávy vycházel kolega Daniel Kaiser, autor zabijačkového textu, a mystifikace byla na světě.
Když to shrneme, už od roku 1993 existuje v unii regule, že zvíře má být před usmrcením omráčeno, aby zbytečně netrpělo, což i v Česku na zabijačkách dávno platí. Letošní novela na tom nic nemění. Tchánové mohou v klidu slavit.
Příběh o zabijačkách je živým pramenem pro kritiku unie. Na těchto příkladech se ukazuje škodlivost systému, na němž je EU vystavena. Nepochybujme, že výmyků z rozumu je tu dost a dost. Zabijačky zrovna nikoli, jak právě vysvětleno, ale směrnice o tom, zda se může máslo prodávat po čtvrt kile, půl kile nebo i v jiném balení, či povinnost, aby měl každý zapalovač prodávaný v unii bezpečností zajištění – jako kdyby děti mohly podpálit stoh jen zapalovačem – takovými výmyky jsou.
Myšlenkové diletantství
Nejde tu o důkaz zlovolnosti Bruselu, ale toho, že unie stejně jako každý jiný systém produkuje i nesmysly. A záleží na srovnání přínos versus ztráty, zda systém zrušit, nebo do něj jen v každém momentu tlačit víc racia a zpětné vazby.
Skutečný problém „Bruselu po několika letech jeho pozorování je jinde – je to myšlenkové diletantství. Lze ho ukázat i na bilanci českého předsednictví očima Západoevropanů. Hodnotili v drtivé většině bruselští zpravodajové svých médií, kteří vycházeli z interpretace bruselských politiků/diplomatů/úředníků ochotných něco říct. Bavil se tak mezi sebou okruh poměrně úzce vymezených lidí s podobnými znalostmi a náhledem na věc.
Pokud k Česku chyběly znalosti, hodnotitelé si pomáhali zkratkami použitými všeobecnými autoritami. Napsal-li list Financial Times, bruselská bible, že plynová krize „ukázala limity menší země vyřešit mezinárodní spor, další noviny a unijní funkcionáři jimi citovaní to vzali za své a závěr šířili dál, aniž by měli ponětí, o čem mluví. Stejně automaticky se ujal i opačný postoj, jestliže s ním přišla dostatečná „autorita.
Pokud byl český náhled na věc jiný než ten uvnitř bruselského názorového tunelu, rovnou se odsoudil a nezkoumal. Když kupříkladu Mirek Topolánek prohlásil, že Lisabonská smlouva není tváří v tvář ekonomické realitě a nárůstu extremismu tím hlavním problémem Evropy, Bruselští si začali ťukat na čelo a nebyli ochotni přemýšlet, jestli v expremiérově výroku není alespoň zrnko pravdy – proto, že se Topolánek dotkl nejvyšší mantry, vybočil z řady.
Vrcholem diletantství a povrchnosti pak byla hodnocení, že Česko selhalo, protože a) Václav Klaus nevyvěsil na Hradě během předsednictví vlajku unie a b) na světlo boží se dostaly snímky nahého Topolánka v Berlusconiho vile. Jak obojí souvisí s faktickým výkonem země na čele Evropy, není známo; obojí se nicméně zcela vážně probíralo v kontextu Češi předsedající.
Ven z baráku
Zbývá odpovědět proč. Proč Bruselští alergicky reagují na jiný názor a utíkají se k povrchním a pokryteckým soudům, když výše IQ tu není nižší, než činí běžný průměr, naopak, a případná chyba v systému řízení unie nevysvětluje vše – novináři nejsou jeho součástí.
Odpověď je jednodušší, než se může zdát: lidé jsou tu moc dlouho. Dostředivá síla na malém prostoru institučního Bruselu funguje mocně. Kdo je tu patnáct a více let – politici, úředníci jako novináři – stává se součástí zdejšího bazénu. Plave stejně s ostatními, neb je to pohodlné, a věří, že trajektorie zvolená většinou je nejlepší. Na nové plavce hledí s nedůvěrou a ti noví, co kolem sebe začnou stříkat, ho iritují.
EU by jako sůl potřebovala zavést pro své funkcionáře totéž pravidlo, jaké platí pro národní diplomaty: čtyři pět let v Bruselu, a pak pryč, do jiného bazénu. Bylo by tu méně povrchnosti a alergie na odlišný názor.
Autor: Kateřina Šafaříková