Zakažte panevropský dluhopis


Otmar Issing, Hospodářské noviny, 13. července 2009

S prohlubující se globální finanční krizí se nějakou dobu dramaticky zvyšuje rozpětí mezi vládními dluhopisy různých států Evropské měnové unie (EMU). Například v poměru k německým dluhopisům činilo v únoru rozpětí výnosů na druhotných trzích u vládních dluhopisů se splatností blížící se deseti letům 141 základních bodů.

To je podstatný rozdíl od doby počátků EMU, kdy se dlouhodobé úrokové sazby v zemích eurozóny víceméně sbíhaly k nízkým úrovním existujícím ve státech, jako byly Francie, Německo a Nizozemsko před zavedením eura. Pro mnoho lidí ale znamenalo zavedení eura nejen vymizení měnového rizika – to znamená rizika devalvace, ale i skutečnost, že všechny členské země eurozóny od nynějška patřily do hospodářské oblasti monetární a fiskální stability.

Dnes však zemím s rostoucími rozpočtovými deficity, jako je Irsko, a také zemím s vysokou mírou veřejného dluhu, jako jsou Řecko a Itálie, hrozí, že budou ze svých vládních dluhopisů platit podstatně vyšší sazby. Chceme pryč z Evropské měnové unie Tento vzestup dlouhodobých úrokových sazeb nejsilněji postihl země s prudce se zhoršující fiskální pozicí. Dokonce se objevil návrh, že některé státy by mohly z EMU vystoupit, bude-li zmíněný proces pokračovat – kdyby se tato hrozba naplnila, rovnalo by se to ekonomické sebevraždě.

Evropská centrální banka - The Euro sculpture is seen in front of the European Central Bank in Frankfurt, central Germany, in this Nov. 30, 2005 file picture. The euro hovered close to its new all-time high against the dollar on Friday, July 13, 2007, as worries persisted about the strength of the U.S. economy. The 13-nation currency traded as high as US$ 1.3792 overnight, and bought US$ 1.3781 in morning European trading. (AP Photo/Michael Probst, FileArchivní snímek z 30. listopadu 2005

O. Issing: Společný dluhopis by byl prvním krokem ke konci eurozóny. Na snímku Evropská centrální banka. foto čtk

Není tedy překvapením, že si oblibu získává myšlenka společného evropského dluhopisu jako nástroje, jak čelit riziku rostoucího rozpětí úrokových sazeb v EMU. Hlavní ideou je snížit rizikové prémie, které platí dlužníci s nižší fiskální důvěryhodností. Toho však lze dosáhnout pouze implicitními nebo explicitními zárukami ze strany členských zemí EMU se zdravými veřejnými financemi. „Skutečný panevropský dluhopis by musel obsahovat společnou garanci všech zemí plné dluhopisové emise, přičemž „nejsilnější by ručil za „nejslabšího, což je podle stoupenců této myšlenky princip skutečné evropské solidarity.

Účet s velkou neznámou

Společný dluhopis by však eliminoval úrokové rozpětí mezi dluhopisy emitovanými různými zeměmi eurozóny, takže je nutno vyřešit otázku, jaký dopad by mělo jeho vydání na výši úrokové sazby, a zejména na budoucí fiskální politiku a euro samotné.

Společný dluhopis eurozóny by dozajista zapříčinil, že by státy jako Francie a Německo musely platit vyšší úrokové sazby, což by v konečném důsledku znamenalo vyšší daňové zatížení pro jejich občany. Kdyby navíc trhy očekávaly emisi značného objemu společných dluhopisů, pravděpodobně by se podstatně zvýšily úrokové míry obrovského objemu dluhopisů solidních zemí. Nikdo nemůže předem vědět, jak velký by tento „účet mohl být, i když tato otázka – jakkoliv je důležitá – neřeší stěžejní problém: společný dluhopis by byl prvním krokem na šikmou plochu vedoucí k sanacím a tím i ke konci eurozóny coby oázy stability.

Chcete-li vědět proč, vzpomeňte si, že bezprostředním spouštěcím mechanismem zvýšení rozpětí úrokových sazeb byly sílící obavy finančních trhů o solidnost některých zemí eurozóny, a to kvůli dramatickému zhoršení jejich současného a očekávaného fiskálního postavení.

Kdo chce podkopat eurozónu?

Podněcování slabých zemí, aby prodlužovaly svou závislost na rozpočtových deficitech udržováním naděje na faktickou sanaci, by bylo velmi nákladné pro stabilnější země EMU a zároveň by to podkopalo těžce nabytou důvěryhodnost EMU v oblasti stability a fiskálního zdraví.
Panevropský dluhopis by měl také závažné politické důsledky. Jakákoliv politika nutící země, které se rozhodly jít cestou fiskální solidnosti, aby doplácely na země s vysokými deficity a značným dluhovým zatížením, by silně podkopala veřejnou podporu eurozóny.
„Solidarita v pravém slova smyslu znamená, že všechny země eurozóny by se měly přizpůsobit základním pravidlům EMU a dodržovat Pakt stability a růstu i principiální zákaz sanací. Země, které cítí pokušení podkopávat tyto zásady tím, že neplní své slavnostně vyhlášené závazky, pouze dávají najevo vlastní absenci solidarity.

Autor: Otmar Issing

Otmar Issing je předsedou Centra pro finanční studie při Frankfurtské univerzitě

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality