Ivan Fišera, MF DNES, 21. července 2009
Dopis významných osobností z postkomunistických zemí prezidentu Obamovi zveřejněný minulý týden vyvolal oprávněnou pozornost světového i domácího tisku. Týkal se totiž mimořádně vážného tématu – hrozeb vyplývajících z aktivit dnešního Ruska pro oslabené země střední a východní Evropy a obav ze snížené pozornosti politiky Spojených států vůči tomuto problému. Dopis byl hojně citován a také komentován.
Vedle slov podpory vyšly i kritické komentáře. Rozsáhlý dopis dvaadvaceti bývalých prezidentů a dalších špičkových osobností z devíti zemí totiž nemohl nebýt kompromisem, a stal se tak i snadným cílem pro profesionální hledače vad na kráse jinak zásadně prospěšných politických prohlášení. Kromě toho se nelze divit, že signatáři dopisu svou oddaností euroatlantickému spojenectví vyvolali ostrou, až neurvalou kritiku těch, kdo nové ruské věrchušce dlouhodobě nadbíhají.
Jak je to s přeháněním
Za povšimnutí v tomto roji kritik stojí především dva typy výhrad. První se týká údajného přehánění ruské hrozby pro postkomunistické země. Ve skutečnosti se ve zmíněném dopise hovoří o ruském tlaku s téměř diplomatickou zdrženlivostí a s ohledem na prioritní úlohu dnešní doby – získat Rusy pro trvalejší partnerství.
Mimo tento rámec však realita nepřipouští iluze. Nepřehledný koktejl složený z řady rizikových substancí může být pro suverenitu zemí považovaných Ruskem za blízké zahraničí vskutku smrtelný.
Uveďme jen tradiční a nezatajované zájmy ruských mocenských a ekonomických struktur, obratnost a sílu ruské agenturní sítě a její ofenzivní energetickou a investiční politiku vůči evropským zemím, nečekaně vlivnou vrstvu domácích, kdysi prosovětských kolaborantů, na ruských penězích závislé party jakoby národních podnikatelů a jejich vliv na politiku, a konečně touto politikou a obecnou korupcí znechucenou veřejnost, a máme před očima směs faktorů budící vskutku vážné obavy.
Můžeme si za to dost sami
Zato druhý typ výhrad je dost oprávněný. Jejich autoři varovný dopis dvaadvaceti osobností sice vítají, ale současně připomínají, že podstatnou, ne-li rozhodující odpovědnost za současné pronikání ruského vlivu nesou sami občané zmíněných zemí, a především všichni jejich politici.
Vymlouvat se z této námitky nelze. Signatáři totiž naléhavostí své žádosti adresované Baracku Obamovi automaticky, byť nepřímo upozorňují, že v každém státě, z nějž pocházejí, je nutné zmobilizovat vnitřní demokratické síly k obraně proti sílícímu vlivu Ruska. Pro českou společnost, jež v říjnu projde geopolitickou křižovatkou předčasných voleb, to platí s vahou nejvyšší.
Trapná selhání
Naše dosavadní schopnost přesvědčit veřejnost o nutnosti rozhodněji se angažovat v obraně národní suverenity v rámci euroatlantické civilizace zatím trapně selhává. Příliš velká část české populace se totiž spoléhá na přikrčení se za hradbičkou našich hraničních kopečků a je k tomu nebezpečně naváděna zejména Paroubkem, jenž východní rizika dlouhodobě bagatelizuje. Solidní a odvážné vysvětlování vážnosti situace přece nelze nahradit tajtrlíkováním odpovědných politiků na billboardech ani besídkami na náměstích.
Pokud tedy dopis dvaadvaceti politiků podnítí prezidenta Obamu a další světové politiky k vyšší obezřetnosti vůči průvodním důsledkům jinak žádoucí spolupráce s Ruskem, bude to dílčí úspěch. Pokud však tento dopis nevyburcuje také naši veřejnost a zbytky odpovědných politiků, aby začali jednat dospěle, může navždy zůstat marným gestem odcházející generace, která dočasně zvítězila nad sovětským žalářem národů. Především její vina to už nebude.
Autor: Ivan Fišera