Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Poslyšte tragický vtip o Íránu

Roger Cohen, 23. července 2009
Dovolte, abych citoval britského spisovatele Martina Amise, když psal v deníku Guardian o Persii: „Írán patří mezi nejstarodávnější civilizace na zeměkouli. Čína proti němu vypadá jako adolescent a Amerika jako výrostek." Íránci, vědomi si této historie, jsou hrdý národ.

Nenesou dobře, když si s nimi někdo hraje nebo když se jejich země stává terčem posměchu. Nemají rádi vzpomínky na volební kampaň, která dnes vypadá jako divadlo, jako projev sadistického rozmaru jakéhosi loutkáře.

A tak dnes z důležitého pátečního kázání Alího Akbara Hášemího Rafsandžáního - bývalého dvojnásobného prezidenta Íránu, který věří, že budoucnost této islámské republiky nespočívá v ustavičné konfrontaci, nýbrž v kompromisu - vybírám následující větu: „Neměli bychom dopustit, aby se nám nepřátelé smáli, protože jsme uvěznili vlastní občany."

Vítězství oslavené pučem

Od 12. června došlo k bezpočtu tragédií - desítkám zabití, tisícovkám zatčení, zbití nesčíslného množství nevinných - a já doufám, že tyto incidenty nezlehčím, když řeknu, že na nich bylo i leccos směšného.

Který prezident by oslavil „vítězství" s převahou dvou třetin hlasů razií připomínající puč? Která země se špetkou sebeúcty by označila demonstraci tří milionů lidí přesvědčených o tom, že úřady zmanipulovaly jejich hlasy, za dílo sionistů, „zlovolných" médií a britských agentů? (Bývalý britský velvyslanec v Íránu mi v lednu s úsměvem sdělil, že Teherán je zajímavé působiště, „protože je to jedno z posledních míst na zeměkouli, kde lidé stále věří, že máme nějaký vliv!".)

Jaký typ země vyzve stovky novinářů, aby přihlížely volbám, a pak je vyhodí? Jaký druh revoluční autority se dovolává „etiky" a „náboženské demokracie" a současně dopouští, aby hrdlořezi v civilu mlátili ženy?

Co si myslet o nejvyšším vůdci, který označí volební výsledek za pocházející od Boha, poté prohlásí, že existuje pár otázek, které musí vyřešit rada dohlížitelů, a nakonec této radě před skončením rokování oznámí, jaký bude jeho výsledek?

Bojí se o bohatství i světonázor

Předvolební kampaň se nesla ve znamení příkladné otevřenosti. Stoupenci Ahmadínežáda i proreformního kandidáta Míra Hosejna Musávího bez incidentů vyšli do ulic. Musáví jakožto člověk s bezvadným revolučním profilem byl přímo čítankovým symbolem změny, která nikoho neohrožuje.¨

Tvrdě konzervativní frakce kolem Chameneího, Ahmadínežáda a Revolučních gard však ohrožení cítila - ohrožení své moci, bohatství i světonázoru. Tito lidé na rozdíl od Rafsandžáního nevěří v čínské řešení íránské otázky: v možnost normalizace vztahů s USA při zachování současného systému.

Zatímco Rafsandžání hovořil, Ahmadínežád měl projev v Mašhadu. „Jakmile bude vytvořena nová vláda, vstoupí do globální sféry silou desetkrát větší, než je síla Západu, a sesadí Západ z hegemonistického postavení," prohlásil.

Slyšel jsem prezidenta říkat stejnou věc znovu a znovu již během tiskové konference dva dny po volbách. Ten člověk trpí patologickou úchylkou. Rafsandžání není sám, kdo to pokládá za nebezpečné.

Velký a hrdý národ

V Íránu začal svého druhu boj o nástupnictví. Čtyřiasedmdesátiletý Rafsandžání se staví proti sedmdesátiletému Chameneímu. Totéž činí Mohammad Chátamí, proreformní bývalý prezident, který v neděli vyzval k vypsání referenda o legitimnosti voleb.

Oba muži tvrdí, že Írán je velký a hrdý národ: otevřete věznice, dejte svobodu tisku, umožněte diskusi, nedělejte z našich institucí terč posměchu. Oba trvají na tom, že právě to je jediný možný projev věrnosti revoluci.

A také je to jediný postup hodný tisíciletého národa. Tenhle vtip byl příliš nechutný, než aby mohl obstát.

Autor: Roger Cohen
Komentátor deníku The New York Times.

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015