Evropská dezintegrace

Ondřej Novák, Euroskop, 24. července 2009

Před pěti, deseti lety byla Evropská unie perspektivní velmocí. Hospodářsky se integrovala, zaváděla vlastní měnu, rozšiřovala se a posilovala své instituce. Ovšem dnes i přes svou prosperitu a politickou stabilitu mocensky upadá – píše časopis Prospect z července letošního roku.

Rusové, Činané a Indové vidí v EU ekonomický blok, který má aspirace stát se velmocí, v čemž ale díky špatné organizaci a vnitřnímu rozdělení selhává. I ve Washingtonu se nyní někteří činitelé obávají, že Unie nebude schopna zajistit stabilitu na Balkáně či ve svém „východním sousedství.

Mají být bezpečnostní otázky pro EU tak důležité? Neměly by se členské země spíše zaměřit na prohlubování jednotného trhu, zatímco povedou vlastní národní zahraniční politiku a v otázce udržování míru se budou spoléhat na NATO?

EU se bude muset přizpůsobit novému uspořádání světa, které jí nemusí vyhovovat. Není jisté, zda vznikající multipolární svět bude i multilaterální, zda to bude svět, v němž by všichni akceptovali mezinárodní instituce a jednali skrze ně – či zda půjde o arénu, ve které budou ti silní prosazovat svou moc vojenskými a ekonomickými prostředky.

EU, která je jako jediná instinktivně multilaterální, se musí pokusit přesvědčit USA, Čínu, Rusko a Indii jednající podle svých aktuálních zájmů, že nejlepším způsobem dosažení národních cílů je prostřednictví multilaterálních institucí.

Velký krach zahraniční politiky

Největším neúspěchem EU je společná zahraniční a obranná politika. Před deseti lety, kdy se spouštěl projekt Evropské bezpečnostní a obranné politiky a Javier Solana byl jmenován vysokým představitelem pro zahraniční politiku, se od ní mnohé očekávalo. V poslední době je však stále více nejednotná, tak jako v případě Kosova, které většina států uznala, ale pět odmítlo. Ostatně Evropa je vůči Balkánu nejednotnější než kdy dříve – Slovinsko blokuje vstup Chorvatska, Řecko maří snahy Makedonie…

Během dubnového summitu G20 se naplno projevila komičnost reprezentace EU v mezinárodních institucích. Kromě řádných členů G20 – Británie, Francie, Německa a Itálie – zastupovala EU Komise, Česká republika, Španělsko a Nizozemí. To je ještě patrnější při summitech G8, kde šest Evropanů (včetně předsedající země a předsedy Komise) zasedá s USA, Kanadou, Japonskem a Ruskem.

Zato v nejpalčivějších mezinárodních problémech je EU téměř neviditelná či úplně chybí. V Afghánistánu pracují různé kanceláře – Komise, humanitární pomoc či policejní mise – nezávisle na sobě, Nikaragui se věnuje větší pozornost než Pákistánu a do Severokorejských rozhovorů se Evropa vpodstatě ani nezapojuje.

Rusko rozděluje a panuje

Problémy s koherentní zahraniční politikou jsou nejpatrnější na vztazích s Moskvou. Rusové respektují sílu, ale využívají slabosti a nejednoty. EU je vůči Rusku rozdělena do tří táborů: prosazujícího tvrdý přístup (pobaltské země, Polsko, Švédsko a ČR), mírnější (např. Německo, Itálie či Španělsko) a někde mezi (např. Británie).

Tyto rozdíly jsou obzvláště patrné v otázce zásobování plynem. Více než polovina spotřeby dvanácti členských zemí je zajišťována Gazpromem. Rusko řadu zemí přesvědčilo k podpoře projektu South Stream, což znamená vekou překážku unijnímu plynovodu Nabucco. Hlavním důvodem nejednoty EU vůči Rusku je podle ředitele Centra pro evropskou reformu Charlese Granta absence společného trhu s energiemi, proti kterému se brání zejména Německo a Itálie, jinak tradičně pro-integrační země.

Na vině je rozšíření

Padesát let se Evropa úspěšně integrovala, proč ale selhala v zahraniční a obranné politice? Určitě proto, že pro mnoho zemí znamená mnohem více než regulace obchodu či měnová politika. A proč se nejednota projevuje až nyní? Odpověď je v rozšíření, největším úspěchu EU, který ale vedl ke snížení soudržnosti a zmnožení priorit.

To ale neznamená, že středoevropané zmařili budování společné zahraniční politiky. Je jasné, že je mnohem těžší sjednotit 27 vlád než 15. Proto také předsednictví hraje mnohem větší roli při hledání kompromisů, kterým se navíc ještě některé nové země nenaučily. Litva je někdy schopná zablokovat celou politiku EU (či NATO) vůči Rusku. Nejhorší vliv na unijní zahraniční politiku má však Kypr, který silně zkomplikoval dobré vztahy s Tureckem.

Unie je také rozdělena v otázce dalšího rozšiřování. Se vstupem zemí západního Balkánu sedmadvacítka souhlasí; ohledně Turecka či Ukrajiny se shodnout nedokáže. To ještě více ztěžuje efektivitu „politiky sousedství vůči východní Evropě a přelévá se do politiky vůči Rusku.

K problémům Unie v poslední době přispívá také tradičně pro-integrační Německo, které se začíná chovat jako Francie či Británie – v některých tématech se jeho národní zájmy rozcházejí se zájmy EU jako celku, jak se již ukázalo při jednáních o sankcích vůči Iránu, energetice či o politice vůči Rusku.

Navíc v příštím roce s velkou pravděpodobností vyhrají volby v Británii Konzervativci. Ti jsou ostře proti Lisabonské smlouvě a slibují vypsání referenda, pokud ještě nebude zaručena její platnost. Smlouva sice automaticky nezajistí jednotnou zahraniční politiku, ale zavede zásadní pravidla a procedury, které jsou při jednáních 27 členů stále důležitější. To, co Unii nejvíce poškozuje, je rotační předsednictví a rivalita mezi týmem J. Solany v Radě a B. Ferrero – Waldnerové v Komisi. Lisabonská smlouva by oba týmy spojila pod novým vysokým představitelem, který by zároveň převzal zahraničněpolitickou agendu rotujícího předsednictví.

Co musí EU dělat lépe?¨

Pro výše zmíněné těžkosti nelze doufat v rychlý pokrok, ale časem by se EU měla naučit mluvit jedním hlasem ve více tématech než nyní. Grant předkládá několik návrhů jak toho dosáhnout:

• zavést opatření Lisabonské smlouvy v zahraniční politice a nahradit rotující předsednictví stálou institucí;
• využívat malé skupiny členských zemí k tvorbě zahraniční politiky – v konkrétních tématech by EU měla pověřit skupinu nejzainteresovanějších zemí (tak jak již učinila ohledně Ukrajiny, kdy zahraniční politiku vedlo Polsko a Litva);
• možnost rozšíření ponechat otevřenou, avšak s tím, že bude po nějakou dobu probíhat velice pomalu. Měla by se tak prohlubovat politika sousedství – nedávno spuštěné „Východní partnerství je správným krokem, ale příliš nesmělým;
• prioritou by se měla stát společná energetická politika, která je klíčová pro jednotný trh, boj proti klimatickým změnám a zahraniční politiku, obzvlášť vůči Rusku. Pokud by EU vybudovala opravdový jednotný trh s energiemi, diversifikovala by zdroje, zvýšila by energetickou efektivitu a podíl obnovitelných zdrojů, její zahraniční politika by měla větší šanci stát se jednotnou a nezávislou;
• EU potřebuje vůdce, kteří hledí za bezprostřední zájmy svých zemí a institucí. Bez politiků, kteří budou přesvědčovat voliče, že EU je součástí řešení mnoha problémů, zůstane Unie tam, kde je – vrávorající a tříštící se.

Argument, že Unie zabránila dalším válkám v Evropě, již mladším generacím nic neříká. Je potřeba nové rétoriky. Bylo by vhodnější se zaměřit na to, jak EU může pomoci vyřešit problémy s klimatickými změnami, energetickou bezpečností, regulací finančních trhů, návratem Ruska k imperiální strategii, ilegální migrací a terorismem – tedy na témata, se kterými si jednotlivé členské země neporadí.

Mělo by se také hovořit o hodnotách, na kterých je EU založena. Jedním z motivů k zahraničním intervencím je podpora principů, ve které většina Evropanů věří – v globální pořádek založený na liberálních internacionalistických hodnotách. Hodnoty hrají roli také v rozšíření – Evropané rádi do EU přivítají zemi, jejíž občané sdílí stejné hodnoty.

Ekonomická krize snahu o efektivní zahraniční a obrannou politiku ještě více komplikuje. Nedůvěra vůči importům, zahraničním investicím a imigraci stoupá. Krize již prohloubila odpor vůči dalšímu rozšiřování. A čím více budou populisté a nacionalisté těžit z nepříznivé situace, tím těžší bude dosažení kompromisů na úrovni EU.

Evropané by ale neměli nechávat ostatní, aby určovali nový světový pořádek bez nich. Británie, Francie a Německo jej sami ovlivnit nedokážou. Pokud se Evropa chce podílet na jeho zrodu, pak musí být silnější, uzavírá Charles Grant.

Autor: Ondřej Novák (Podle časopisu Prospect, červenec 2009)