Martin Ehl, Hospodářské noviny, 31. července 2009
Zapomeňte na oranžové, růžové, twitterové a bůhvíjaké revoluce. Situace den po volbách v Moldavsku ukazuje, že jakékoli zásadní změny v postsocialistickém prostoru je možné prosadit pouze tehdy, když funguje odvěký základní sjednocující faktor: společný nepřítel.
Ve středečních volbách sice zvítězili dosud vládnoucí komunisté, ale většinu v parlamentu mají dohromady čtyři dosud opoziční strany.
Komunisté chtěli „ukecat jednu ze čtyř stran. Ale jejich nenávistné útoky, nevybíravý způsob vlády a koaliční nespolehlivost nahnaly všechny jejich odpůrce v nejchudší evropské zemi do jednoho houfu: tak nějak se odehrávaly tzv. revoluce (aspoň chvíli) na Ukrajině v roce 2004, v Gruzii v roce 2003 nebo v Srbsku v roce 2000.
Škoda jen, že politici stále zůstávají politiky a po krátkém vzepětí pod tradičním (komunistickým) heslem „V jednotě je síla se vracejí ke každodennímu byznysu. Ten v sobě obnáší vzájemné pletichaření, intrikaření všech proti všem, rozpad koalic a jejich nové sestavování.
Na Ukrajině společný nepřítel udržel jednotu odpůrců jen pár týdnů, v Srbsku byl záhy odlifrován do Haagu, kde zemřel, a v Gruzii se vůdce sjednocené opozice změnil v nového společného nepřítele.
Před dvaceti lety jsme podobným procesem prošli i tady v Česku. Jen trochu divně zní věta: Přejme Moldavanům, aby jim jednota (a tím pádem i společný nepřítel) vydržela co nejdéle.
Autor: Martin Ehl