Marie Bydžovská, Euroskop, 4. srpna 2009
„Ústavní soud vlastně rozhodl, že EU není dostatečně demokratická na to, aby byla podporována další integrace. Německo by proto mělo stisknout tlačítko ´pauza´“. Tak píše o rozhodnutí německého ústavního soudu k Lisabonské smlouvě The Economist z 25. července. Ve stejném vydání se zabývá i reakcí, kterou verdikt vyvolal na německé politické scéně a postojem prezidentů, kteří „Lisabon“ ještě nepodepsali.
„Svým rozhodnutím soud určil sebe sama za konečného pouzovatele další evropské integrace a dokonce i rozsudků Evropského soudního dvora, říká Christian Calliess z Berlínské Svobodné university. To by ohrozilo hlavní funkci EU, tedy vytvářet a vynucovat evropské právo, dodal k tomu britský týdeník.
Soud totiž sice konstatoval, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavou, požaduje však, aby legislativci přijali nový zákon, který zvýší pravomoci parlamentu v evropských záležitostech. A dodal, že i když se národní zákonodárci stanou aktivnějšími, existují limity v pravomocích, které mohou být převedeny na evropskou úroveň. EU není demokratický stát a Evropský parlament není patřičný zákonodárný sbor, rozhodli soudci. Německo si proto podle ústavního soudu musí zachovat pravomoc upravovat životní podmínky svých občanů v oblastech jako trestní právo, daně, vzdělávání nebo náboženství.
Efektivní evropský lid
Již dříve přijímal německý ústavní soud integraci s výhradami. Tentokrát však v jazyce připomínajícím nacionalismus 19. století tvrdí, že „žádný jednotný evropský lid nemůže „vyjádřit svou většinovou vůli politicky efektivním způsobem. Evropský parlament, v kterém mají hlasy voličů z malých států jako Malta mnohem větší váhu než hlasy německých občanů, to nemůže zajistit. Proto soud žádá, aby Německo nepřesunulo na EU žádnou ze zásadních pravomocí demokratického státu, komentuje britský týdeník německý rozsudek.
Zastánci soudu však říkají, že rozsudek nebrání EU, aby se stala plnohodnotným demokratickým státem. Soud navíc kromě kritiky silněji než dříve zdůraznil otevřenost německé ústavy vůči evropskému právu. Proto chce stisknout tlačítko pauza – a ne přetáčení zpět, komentuje The Economist.
Reakce na rozsudek
Kancléřka Angela Merkelová uvítala rozhodnutí ústavního soudu a požaduje rychlé schválení legislativy, která umožní dokončit ratifikaci Lisabonské smlouvy. Avšak Křesťansko-sociální unie (CSU), bavorská odnož její strany, využila požadavek přijetí nového zákona ke snaze zalíbit se euroskeptickým voličům. Chce, aby velká evropská rozhodnutí, včetně přijímání nových členů, byla schvalována referendem – a navrhuje, že v příští Komisi by již neměl být Komisař pro rozšíření. Také by podle ní měl být zaveden systém „kontroly integrace ústavním soudem.
Merkelová sice tyto „divoké myšlenky CSU určitě shodí ze stolu, ale dokonce i proevropští politici uvítali výzvu soudu k přijetí větší zodpovědnosti. Markus Löning ze Svobodných demokratů navrhl, že Bundestag by měl mít větší slovo nejen pokud jde o přesun pravomocí, ale měl by se hlasitěji vyjadřovat též ke směrnicím a přijímání nových členů EU.
A co ostatní země
Německo ale není jediným státem, kde ratifikace Lisabonské smlouvy ještě nebyla dokončena, ačkoliv ji již schválil parlament. V dalším článku se proto The Economist zamýšlí nad tím, proč český a polský prezident smlouvu ještě nepodepsali a co důvody těchto dvou politků spojuje a naopak rozděluje.
Oba muži jsou známi svou paličatostí a pedanterií, oba své výhrady formulují s ohledem na národní suverenitu a oběma se nelíbí představa zastrašování Irska, jehož občané budou rozhodovat o „Lisabonu v říjnu. Tady však podle The Economist podobnost končí.
Odpor Lecha Kaczynského vůči „Lisabonu je více póza než o principielní psotoj. Veřejně prohlašuje, že pouze čeká na druhé irské referendum. Vzhledem k tomu, že se sám účastnil vyjednávání za Polsko, stěží může démonizovat vyjednanou smlouvu, jako to dělá Václav Klaus. Kaczynski, který se obává rostoucího vlivu Ruska a ustupování Americké přítomnosti, navíc označil EU za „úžasnou věc.
Pravým důvodem jeho stanoviska je snaha rozčilovat vládu Donalda Tuska. Tuskova Občanská platforma v roce 2007 porazila Právo a spravedlnost prezidentova dvojčete Jaroslawa. Tuskův mírný proevpropský styl navíc ostře kontrastuje s drsným stylem bratrů Kaczynských. A pozdržení „Lisabonu prezidentovi umožní vyzdvihovat „morální relativismus EU, chápaný jako neslučitelnost konceptu lidských práv Evropské unie s polským pohledem na homosexualitu a jiné morální otázky.
Oproti němu Václav Klaus říká, že se bude zabývat Lisabonem pouze v případě, že jej schválí všichni ostatní. Pravděpodobně podepíše, ale se skřípějícími zuby, domnívá se britský týdeník. Upřednostnil by zónu volného obchodu místo unie, v které vidí rodící se superstrát. Na rozdíl od polského prezidenta není atlantista a s Ruskem vychází vcelku dobře. A oproti Kaczynskému má i další omluvu, že smlouvě hrozí druhá žaloba k ústavnímu soudu od senátorů z řad ODS.
Autor: Marie Bydžovská