Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Pevný a pružný Dán v čele NATO

O novém generálním tajemníkovi Severoatlantické aliance Andersi Fogh Rasmussenovi

Matyáš Zrno, Hospodářské noviny, 5. srpna 2009

Nový generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen má několik výhod. Předně, je Dán. Dánové jsou v Evropě oblíbený národ. Je zkušeným politikem, který třikrát za sebou vyhrál volby. Nehrozí mu kostlivec ve skříni. Žádné skandály, žádné milenky. Místo toho žena (pořád stejná), tři děti, běhání, jízda na kajaku a cyklistika. A největší nevýhoda? Je Dán. To mu nemůžou zapomenout Turci, které rozzlobil tím, že se odmítl dostatečně omluvit za karikatury Mohameda, zveřejněné v roce 2005 v dánském deníku Jyllands Posten.

Turci jsou ale především tvrdí vyjednavači, a tak nakonec s Rasmussenem souhlasili. Nebylo to zadarmo. Získají post zástupce generálního tajemníka a více pozic ve vojenském štábu aliance.

Liberál proti imigraci

Rasmussenova skoro všeobecná podpora v Evropě je až zarážející. Nebyl vždy mužem konsensu. Na univerzitě zakládal „Mladé liberály" jako protiváhu k převaze levičáků mezi studenty. V roce 1993 se dopustil takřka svatokrádeže, když napsal knihu „Od sociálního k minimálnímu státu". Dostal za ni cenu Adama Smithe. Reforma sociálního státu, nižší daně a menší stát... to v socialistickém Dánsku zavání herezí. Jeho sociálnědemokratičtí protivníci toho využili a z knížky s oblibou předčítali na svých mítincích.

Nepomohlo to. Rasmussen v roce 2001 vyhrál volby, a znovu v letech 2005 a 2007. Poprvé od roku 1920 připravil dánské sociální demokraty o pozici nejsilnější strany. Na své libertariánské přesvědčení ve víru praktické politiky trochu zapomněl, takže o cenu Adama Smithe málem přišel. Radikální reformu dánského paternalistického státu neprovedl. Jeho daňové reformy byly spíše kosmetické a výdaje státu nepřestaly růst.

Rasmussenovi se podařilo něco jiného, čím si získal srdce většiny Dánů a odpor organizací na pomoc uprchlíkům. Prosadil razantní změnu přistěhovalecké politiky. Dánové nyní smí uzavřít manželství s cizincem, jen když oba dosáhli 24 let. Musí prokázat, že jejich vazba na Dánsko je silnější než na zemi původu. Přistěhovalec musí mít povolení k pobytu v Dánsku nejméně tři roky a občan Dánska musí prokázat, že má zajištěné bydlení a příjem včetně toho, že bude schopen zajistit partnera.

Je to tvrdé. Přísná pravidla ostatně nesplnil ani Rasmussenův syn Henrik, který musel se svou americkou manželkou (bylo jí méně než 24 let) žít v USA. Rasmussenova vláda také zpřísnila pravidla pro udílení azylu a snížila státní sociální pomoc uprchlíkům. A uspěla tam, kde většina evropských vlád tápe. Imigrace se razantně snížila. Rasmussen, jinak zapálený Evropan, který je pro přijetí eura, konec dánských opt-outů v oblasti justice či obrany a prohlubování evropské integrace, uhájil svá opatření i před Evropskou komisí.

Neméně pevný zůstal Ramussen v otázce podpory války proto terorismu a iráckého tažení. Dánsko bylo spolu s Británií, Polskem a Španělskem jedinou evropskou zemí, která vojensky podpořila Spojené státy. V Iráku nasadili Dánové 500 mužů, kteří tam zůstali do roku 2007. Rasmussen tím definitivně pohřbil někdejší opatrnou (a před druhou světovou válkou přímo izolacionalistickou) zahraniční politiku, kterou si země udržovala od své katastrofální porážky Pruskem a Rakouskem v roce 1864.

V duchu Elleman-Jensenovy doktríny může i malá země získat vliv na mezinárodní scéně aktivní zahraniční politikou a podporou větších států, s nimiž sdílí hodnoty a zájmy. Rasmussen to dokázal zvolením za šéfa NATO, za něž vděčí i americké podpoře. Barack Obama přivřel oko nad tím, jak dobře si Rasmussen rozuměl s Georgem W. Bushem ( i když ten nesdílel Rasmussenův kladný postoj k boji se změnami klimatu a liberální postoje - sňatky homosexuálů si dánský premiér umí představit i v kostele).

Za svobodu slova

Rasmussenova hvězdná hodina přišla v roce 2005. Dánské noviny Jyllands-Posten tehdy zveřejnily 12 karikatur muslimského proroka Mohameda. Cílem novinářů bylo upozornit na rostoucí autocenzuru, pokud jde o psaní o islámu. Motivem byly obtíže spisovatele Kare Buitgena, který nemohl sehnat ilustrátora pro svou dětskou knížku „Korán a život proroka Mohameda", kterou chtěl přiblížit islám dánským dětem. Tři oslovení kreslíři odmítli pro obavy z odvety islámských radikálů, odmítajících jakékoliv zobrazení proroka.

Reakce na karikatury byla bouřlivá - po celém islámském světě demonstrovaly statisíce lidí, shořelo několik dánských ambasád a tisíce dánských vlajek, muslimové bojkotovali dánské produkty. Zatímco evropský komisař pro zahraničí Javier Solana podnikl kajícnou cestu po Blízkém východě, Rasmussen se odmítl omluvit i jen setkat s velvyslanci muslimských států.

„Svoboda slova má široký rozsah a dánská vláda nemá v úmyslu ovlivňovat tisk. Pokud se někdo cítí poškozen, může se obrátit na soud," prohlásil dánský premiér za skřípání zubů většiny svých evropských kolegů.

Kombinace pevnosti a pružnosti, proevropského zápalu i vazby na USA, dělala z Rasmussena ideálního kandidáta na post šéfa NATO. Neměl vážného protikandidáta, jediný oříšek představovali Turci, kteří nakonec souhlas vyhandlovali za několik klíčových postů.

Bojuje se v Afghánistánu za Evropu?

To nejtěžší Rasmussena teprve čeká. NATO na tom není dobře. Dosud se nevyrovnalo se ztrátou nepřítele. Vousáči v afghánských horách nestmelují Evropu tak dobře jako tisíce sovětských tanků za fuldským průsmykem. Už bosenská a kosovská krize zatřásly jednotou aliance. Afghánistán by mohl NATO stmelit, ale přesvědčení, že u Kábulu se bojuje za Brusel, Berlín či Paříž, není převažující.

Nasazení v Afghánistánu brala většina států jako nutnou úlitbu Američanům, kteří si příliš brali k srdci teroristické útoky z 11. září 2001. A navíc to byla ze začátku mírová mise. Teď se mírová mise stala misí horkou, evropské vlády to ale neberou na vědomí.

Přehršel národních výjimek, které tomu či onomu kontingentu zabraňují účastnit se vojenských operací, způsobuje, že NATO je na cestě k tomu, aby postupně dostalo na frak od několika tisíc Talibánců s kalašnikovy a pancéřovkami. Taková ostudná porážka by alianci položila. Všichni to vědí, proto z Afghánistánu neodcházejí. Zatím.

Zároveň ale nikdo nechce být tím, za jehož vlády začnou vojáci skutečně bojovat a tudíž - nevyhnutelně - přijíždět domů v zinkových rakvích. Jestli se Rasmussenovi podaří tuhle kvadraturu kruhu vyřešit, byla jeho volba tím nejlepším, co mohlo NATO potkat.

Autor: Matyáš Zrno

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015