Chvála velkého státu a velké vlády


Paul Krugmann, Hospodářské noviny, 13. srpna 2009

Tak se zdá, že nakonec přece jen asi nezažijeme druhou velkou hospodářskou krizi. Co nás před ní zachránilo? Stručná odpověď v podstatě zní: velká vláda. Ale aby bylo jasno: ekonomická situace je i nadále strašlivá, rozhodně horší, než ještě nedávno kdokoliv z nás pokládal za možné.

Od začátku recese ubylo jen ve Spojených státech skoro sedm milionů pracovních míst. A vezmeme-li v úvahu, že najít zaměstnání potřebuje stále větší počet lidí v produktivním věku, pak je v zemi pravděpodobně o zhruba devět milionů pracovních míst méně, než by mělo být.

Vývoj na trhu práce se navíc stále neobrátil – drobný pokles v míře nezaměstnanosti za měsíc červenec byl pravděpodobně jen statistickým výkyvem. Zatím jsme nedosáhli bodu, v němž by se situace skutečně zlepšovala. Momentálně se musíme radovat z toho, že podle posledních ukazatelů se situace zhoršuje pomaleji.

Navzdory tomu všemu však nejnovější várka ekonomických zpráv naznačuje, že hospodářství o pár kroků ustoupilo od okraje propasti.

Říkám ano i ne

Ještě před několika měsíci se přitom možnost pádu do propasti zdála být až příliš reálnou. Finanční panika z konce roku 2008 byla v některých ohledech stejně silná jako bankovní panika z počátku 30. let minulého století a klíčové ekonomické ukazatele – světový obchod, světová průmyslová výroba a dokonce i ceny akcií – nějakou dobu klesaly stejně rychle nebo i rychleji než v letech 1929 – 1930. Ve 30. letech však křivky klesaly dál a dál. Tentokrát se zdá, že se pád střemhlav po jediném příšerném roce zastavil.

Co nás tedy zachránilo před zopakováním velké hospodářské krize až do úplného konce? Odpověď se téměř jistě skrývá v diametrálně odlišné roli tehdejší a současné vlády. Pravděpodobně nejdůležitějším aspektem vládní role v této krizi není to, co učinila, nýbrž to, co neučinila: na rozdíl od soukromého sektoru federální vláda neomezila po snížení příjmů výdaje. Daňové příjmy se výrazně snížily, avšak platby sociálních dávek stále odcházejí, z programu Medicare se hradí výlohy za pobyt v nemocnici a federální zaměstnanci od soudců přes správce parků až po vojáky stále dostávají výplaty.

Toto vše pomohlo podpořit ekonomiku v době, kdy to potřebovala – na rozdíl od roku 1930, kdy federální výdaje představovaly mnohem nižší procento HDP.

Ano, znamená to sice rozpočtové schodky, které jsou v normální době špatné, avšak v současných podmínkách slouží ku prospěchu věci. Kromě toho, že mají vládní kroky tento „automatický stabilizační efekt, vystoupila vláda i na záchranu finančního sektoru.

Lze namítnout (a já bych to udělal), že sanace finančních společností mohly a měly být provedeny lépe, že za ně daňoví poplatníci zaplatili příliš mnoho. Přesto můžeme být nespokojeni, ba přímo rozhořčeni ze způsobu, jakým finanční sanace fungovaly, a současně připouštět, že bez nich by situace vypadala mnohem hůře. Jde o to, že na rozdíl od 30. let vláda nedala ruce pryč od bankovní soustavy v době, kdy se její velká část hroutila.

A pak je zde snaha vlády rozproudit ekonomiku. Od počátku jsem tvrdil, že zákon o americkém zotavení a reinvesticích je málo rozsáhlý. Střízlivé odhady nicméně naznačují, že nebýt tohoto plánu, bylo by dnes bez zaměstnání přibližně o milion Američanů více – toto číslo se bude postupem času zvyšovat – a že stimul významně přispěl k odvrácení volného pádu ekonomiky.

Jak se Reagan mýlil

Celkově vzato tedy vláda sehrála v této hospodářské krizi klíčovou stabilizační roli. Ronald Reagan se mýlil: někdy je problémem soukromý sektor a řešením vláda. Nevíme, jak by vypadala hospodářská politika administrativy v čele s McCainem a Palinovou. Víme však, co říkají opoziční republikáni – zjednodušeně řečeno požadují, aby vláda přestala stát v cestě možné depresi.

Stále si dělám o ekonomiku starosti. Obávám se, že dosud existuje značná pravděpodobnost, že nezaměstnanost zůstane velmi dlouho vysoká. Zdá se však, že jsme se vyhnuli nejhoršímu: naprostá katastrofa se už nejeví jako pravděpodobná. A velká vláda vedená lidmi, kteří chápou její přednosti, je toho příčinou.

Autor: Paul Krugmann

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je sloupkařem deníku deníku The New York Times.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality