Bjørn Lomborg, Lidové noviny, 14. srpna 2009
Klimatické inženýrství nabízí levné a účinné řešení globálního oteplování.
Globální oteplování bude znamenat, že na následky horka zemře více lidí. Hladina moří se zvýší, rozšíří se malárie, nastane hlad a chudoba. Znepokojení je obrovské, avšak lidstvo zatím učinilo velmi málo věcí, které tomuto výsledku skutečně zabrání. Emise uhlíku se navzdory opakovaným příslibům omezení setrvale zvyšují.
Všichni máme zájem na tom, aby se klimatické změny zastavily. Obrátili jsme se na klimatology, ať nás poučí o problému globálního oteplování. Nyní se potřebujeme obrátit na ekonomy, aby nás informovali o přínosech, nákladech a možných dopadech různých reakcí na tento problém.
Nejvyšší světoví představitelé se v prosinci sejdou v Kodani, aby uzavřeli novou dohodu o boji s globálním oteplováním. Měli by dál slibovat snižování uhlíkových emisí, když tento slib pravděpodobně zůstane nesplněn? Nebo by místo toho měli snižování odložit o 20 let? Čeho lze dosáhnout vysazováním většího počtu stromů, odbouráváním metanu nebo snižováním emisí černých sazí? Je rozumné soustředit se na technologické řešení problému oteplování? Anebo bychom si měli na teplejší svět jednoduše zvyknout?
Velká část současné politické debaty se dál zaměřuje na snižování emisí uhlíku, avšak existuje i řada jiných způsobů, jak globální klima napravit. Naše rozhodnutí budou mít za následek různé výsledky při různých nákladech.
Manipulace s klimatem
Optimální kombinace řešení vytvoří největší účinek za nejméně peněz. Průlomová práce ekonomů Erika Bickela a Lee Lanea patří mezi první – a rozhodně nejobsáhlejší – studie nákladů a přínosů klimatického inženýrství. Úmyslná manipulace s klimatem na zeměkouli se jeví jako námět ze science fiction. Poradce prezidenta Baracka Obamy pro oblast vědy John Holdren nicméně prohlásil, že na tuto otázku „je třeba se podívat, a řada prominentních vědců s ním souhlasí.
Bickel s Lanem přinášejí přesvědčivé důkazy, že malá investice do klimatického inženýrství by mohla snížit dopady globálního oteplování stejně účinně jako biliony dolarů vynaložené na snižování uhlíkových emisí.
Výhodou klimatického inženýrství je rychlost. Mezi odbouráváním uhlíku a jakýmkoliv poklesem teploty existuje značná prodleva – účinek snížení celosvětových emisí na poloviční objem do poloviny století by byl i na jeho konci sotva měřitelný. Rovněž zlevnění a rozšíření zelené energie potrvá dlouho. Uvažme, že elektrifikace globální ekonomiky zůstává i po více než stoletém úsilí nedokončená.
Bylo navrženo mnoho metod atmosférického inženýrství. Jako jedna z nejnadějnějších se jeví řízení slunečního záření. Skleníkové plyny v atmosféře umožňují průchod slunečních paprsků, ale pohlcují teplo a část vyzařují na povrch zeměkoule. Budou-li všechny ostatní podmínky stejné, pak vyšší koncentrace oteplí planetu.
Metoda řízení slunečního záření odrazí část slunečního světla zpátky do vesmíru. Odraz pouhých jednoho až dvou procent celkového množství slunečního světla, které dnes dopadá na zeměkouli, by mohl v plné míře vyvážit oteplení vyvolané zdvojnásobením objemu skleníkových plynů oproti úrovni před průmyslovou revolucí.
Když v roce 1991 vybuchla sopka Pinatubo, vyvrhla do atmosféry zhruba milion tun oxidu siřičitého. Ten se navázal na vodu a vytvořil vrstvu oparu, která se rozšířila po celé zeměkouli a téměř dva roky ochlazovala její povrch, neboť rozptylovala a pohlcovala dopadající sluneční světlo. Tento účinek by se dal napodobit využitím stratosférického aerosolu, do stratosféry by se v podstatě vypustily látky jako oxid siřičitý nebo saze.
Další slibnou možností je bělení mořských mraků, kdy se do mraků nad mořem stříkají kapičky mořské vody, aby odrážely více slunečního světa. V podstatě jde o rozšíření přirozeného procesu, při němž mořská sůl z oceánů vytváří vodní páru s jádry kondenzace mraků.
Je pozoruhodné si představit, že celé globální oteplení způsobené v tomto století by se dalo vyrušit pomocí 1900 lodí bez posádky, které by stříkaly do vzduchu mlhu z mořské vody, aby zhustily mraky. Celkové náklady by se pohybovaly kolem devíti miliard dolarů a celkový přínos v podobě zamezení dalšímu zvyšování teploty by dosáhl zhruba 20 bilionů. Každý vynaložený dolar by tedy znamenal přínos v hodnotě asi 2000 dolarů.
Možná víc než záložní možnost
Řada rizik spojených s klimatickým inženýrstvím se zveličuje. Bělení mořských mraků by nevedlo k trvalým změnám v atmosféře a mohlo by se používat pouze v případě potřeby. Proměna mořské vody v mrak je přirozený proces. Největší překážku tak představuje vnímání veřejnosti. Mnoho ekologických lobbistů se staví dokonce i proti výzkumu klimatického inženýrství. Vzhledem k bezpočtu jeho výhod je to alarmující. Pokud nám nejvíce záleží na tom, abychom zamezili zvyšování teplot, pak bychom spíše měli být nadšeni, že se tento jednoduchý a úsporný přístup jeví tak slibně.
Klimatické inženýrství by mohlo zůstat záložní možností pro případ nouze. Anebo bychom ho mohli zařadit do agendy již dnes. Každopádně existují přesvědčivé argumenty pro jeho seriózní zkoumání. Zatím jsme na nejlepší cestě stát se generací, která promrhala celá desetiletí hašteřením se o snižování uhlíkových emisí, a přitom nedokázala zastavit škodlivé účinky oteplování. Byl by to hanebný odkaz – a přehodnocením klimatické politiky se mu lze vyhnout.
Autor: Bjørn Lomborg