Daniel Kaiser, Lidové noviny, 20. srpna 2009
Vypovězení dvou ruských diplomatů je prý „další provokace“. A co tedy byly ty předešlé?
Čím je pozoruhodná malá diplomatická bitva, kterou si právě Česká republika dopřává s Ruskem? Samotným vyhoštěním dvou ruských a posléze dvou českých diplomatů asi ne. Pokud dnes Rusko provozuje špionáž ve větším rozsahu než za studené války, budeme toho v Evropě svědky spíše častěji. Nejvíc by nás měla zaujmout krátká reakce ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova: od Čechů to prý byla „další provokace“.
Co zbořil Topolánek?
Další? A jaké přesně byly ty předchozí české provokace vůči Rusku? Organizuje snad naše ministerstvo obrany společná cvičení armád NATO řekněme na litevskoruské hranici (jako to v obráceném gardu s oblibou dělá ruská armáda)? Narušily někdy české gripeny při svých hlídkových letech nad Pobaltím ruský vzdušný prostor? Ztěžují české úřady život ruským občanům, kteří se v republice po tisících usídlují? Nic z toho.
Pak ale při hledání činů, jimiž česká politická reprezentace mohla Moskvu vyprovokovat, nezbývá než jít o patro hlouběji, až k základům české zahraniční politiky. Tady samozřejmě okamžitě narazíme na ochotu minulé vlády nechat si na české půdě postavit od Američanů radar. Rusové zhruba od poloviny devadesátých let tvrdí, že za souhlas se sjednocením Německa dostali od amerického ministra zahraničí Jamese Bakera v roce 1990 příslib, že se jurisdikce Severoatlantické aliance nerozšíří na východ od Německa. To Američané odmítli.
Loni ale vysoký německý diplomat ve výslužbě Hermann von Richthofen, přímý účastník velmocenských jednání 2+4 (východní a západní Německo + SSSR, Amerika, Anglie a Francie), na jedné odborné konferenci vyprávěl, že spolková vláda k radosti Sovětů prosadila, že mezi jimi a Němci nebudou umístěni cizí vojáci.
Něco takového by si ovšem Rusové se svým vnímáním světa nemohli přeložit jinak, než že zůstává zachována jejich sféra vlivu. Tím pádem se ale veškerá snaha menších států mezi Německem a Ruskem o zajištění bezpečnosti (například s americkou pomocí) bude Rusům jevit jako útok na jejich hrdost. Pak nám ovšem vciťovači do ruské psychiky u nás vlastně říkají, že potřeba neurazit jednoho obřího netykavku daleko na východě má přednost před právem dělat si bezpečnostní politiku po svém – a že je třeba ctít novodobé dohody o nás bez nás, ač se k nim hlásí jen jedna z původních stran dohody.
Ministr zahraničí Jan Kohout na Lavrovovy řeči o „další provokaci zareagoval přesně tak, jak měl: odmítl vůbec připustit, že by o nějakých předchozích českých provokacích mohla být řeč. Strana, která Kohouta vyslala do vlády, má bohužel jiné představy. Předseda ČSSD Jiří Paroubek nedávno v Moskvě ujišťoval, že bilaterální vztahy porouchané Topolánkovou vládou jeho příští kabinet spraví. Ve stejném duchu vystupoval nedávno na ruské ambasádě před pražským diplomatickým sborem předseda sněmovny Miloslav Vlček.
Topolánek sice východním směrem občas vyrábí silácké výroky, hypotéza, že svým rusožroutstvím rozvrátil bilaterální vztahy, ale při bližším ohledání neobstojí. Když zkraje letošního roku vypukla rusko-ukrajinská plynová válka, brali v Moskvě české prostředníky překvapivě vážně – neboť předtím odmítli bez rozmyšlení zaštítit Ukrajince. Hlavně ale český export do Ruska za Topolánka strmě rostl. Jestli tady někdo přiléval olej do ohně, byla to Moskva, ruský generál Bužinskij přímo v Lidovém domě.
Ruská duše – pozor, křehké!¨
Zbývá otázka, jak velký mají takové šarvátky význam. Rusové tu udržují na 200 diplomatů, vypovězením dvou tedy přišli o jedno procento svého stavu. Také by někdo mohl namítnout, že od Lavrova to jsou jen slova a že odpovídat na jeho výrony konejšivě nás nic nestojí. Jenže snaha Západu neurazit Rusko, tiše přejímaný předpoklad, že my jsme viníci, kteří se ze své viny znovu a znovu mají vykupovat, něco stojí. Pro samé našlapování kolem citlivé ruské duše plánovači NATO deset roků po rozšíření nestihli vypracovat plány obrany proti případné ruské invazi na východní hranici paktu.
Kreml stupňuje svou slovní a hospodářskou agresivitu, Západ stupňuje energetickou závislost na Rusku. V takové situaci nezbývá než důrazně opravovat Rusy i vciťovače jak tady, tak na „starém Západě: My jsme nic nezavinili a nemáme se z čeho zodpovídat.
Autor: Daniel Kaiser