Nedomluva s Ruskem


Vladimír Votápek, MfDnes, 21. srpna 2009

Je vyhoštění dvou diplomatů vážný incident ohrožující česko-ruské vztahy, nebo jde jen o drobnost?

V našich vztazích s Ruskem nedochází k vypovídání diplomatů často a každé takové opatření pochopitelně přitahuje pozornost veřejnosti. Z hlediska dvoustranných vztahů jde však o záležitost málo významnou. V diplomacii k takovým krokům prostě občas dochází a obě strany se s ní umějí dobře vypořádat. Formálně bývá za příčinu takového kroku označována činnost neslučitelná s diplomatickým statutem dané osoby, prakticky se tím většinou rozumí špionáž nebo podvratná činnost.

Postavení diplomatů je ovšem z definice dvojznačné. Jejich posláním je mimo jiné shromažďovat nejrůznější informace o hostitelské zemi a chránit zájmy vlastní země. Je zřejmé, že jednotlivé země se mohou lišit v názoru na to, co je ještě přijatelné a co už je za touto hranicí.

Snad nejcitlivější postavení v tomto smyslu mají vojenští přidělenci. Ti se jaksi z definice zajímají o věci, které druhá strana považuje za tajné – označit je proto za špiony nevyžaduje příliš velké intelektuální úsilí. Obávám se, že konkrétní důvod nynějšího vypovězení se nikdy nedozvíme. Zvláštní služby se tradičně drží principu „bez komentáře. Nám proto nezbývá než věřit našim politikům, kteří se většinově shodují v tom, že vypovězení ruských diplomatů bylo více než zasloužené, a doufat, že za akcí nestojí banální snaha zvláštních služeb vykázat nějakou činnost.

Komunistický Sovětský svaz v mnohém navázal na imperiální politiku carského Ruska. Dnešní postsovětské Rusko se snaží spojit symboly rudé hvězdy a pravoslavné ikony dohromady. Na snímku ruský exprezident Vladimír Putin zapaluje svíčku v pravoslavném kostele v jihoitalském Bari během jednání o ekonomické spolupráci mezi Ruskem a Itálií 14. března 2007. foto čtk

Skvělé obchodní vztahy

Podívejme se raději, jak vypadají česko-ruské vztahy a zda jim nehrozí něco vážnějšího než vzájemné vypovězení několika diplomatů. Česká republika má bytostný zájem na vzájemně výhodné spolupráci s Ruskou federací. Rusko je pro nás velmi důležitým zdrojem řady surovin, představuje zajímavý trh pro české zboží a jde koneckonců o krásnou zemi, blízkou mnoha našim občanům.

Měřeno objemem obchodní výměny, jsou naše vzájemné vztahy prostě skvělé. Celkový obrat dosáhl historického maxima 13,1 miliardy dolarů, což představuje ve srovnání s rokem 2007 nárůst asi o 55 procent. Menší vadou na kráse je skutečnost, že naše dovozy rostly rychleji než vývoz, a tak saldo obchodní bilance dosáhlo také vrcholu minus 5,1 miliardy dolarů.

Intenzivní posilování obchodu neznamená, že vzájemné vztahy jsou bez mráčku. Existuje dlouhý seznam otázek, na které mají Česko a Rusko různé názory a řada z nich se může stát příčinou vyostření vzájemných vztahů. Otázkou je, proč naše vztahy s Ruskem i dvacet let po demontáži „tábora míru a socialismu stále skřípou. Přitom naše vztahy s řadou jiných zemí prošly neuvěřitelnou změnou.

V devadesátých letech jsme se začlenili do evropského integračního procesu, který v praxi ukazuje, že teze o vzájemně výhodné spolupráci nejsou jen prázdná fráze. Evropa se tak skutečně dlouhá desetiletí vyvíjí – a to přes všechny nedostatky, občasné záchvaty populismu a hospodářské problémy.

Evropské národy dokázaly, že národní zájmy je možné realizovat prostřednictvím nadnárodní spolupráce, cestou překonání nepřátelství, předsudků a populismu. Hnacím motorem tohoto typu spolupráce byly elity. Skupiny obyvatelstva, které dokázaly dohlédnout za horizont momentálních starostí a problémů. Dokázaly pochopit, co bylo zdrojem válek a rozbrojů a spoluvytvářet lepší budoucnost.

Jak se vládne na Rusi

Pohled na Rusko nám však ukazuje, že takový nekonfliktní typ spolupráce není samozřejmý. Také ruskou zahraniční politiku formulují elity. Na rozdíl od Evropy to nejsou elity demokratické. Ruské elity nevycházejí z lidu, nejsou s ním propojeny miliardami vlásečnic normálního soužití rovnoprávných občanů. Ruské elity stojí od středověku nad lidem. Nespravují zemi ve společném zájmu. Ony vládnou zemi v zájmu vlastním. Masa občanů pro ně není suverénem, ale stádem ovcí, které je možné po libosti stříhat, dojit a kterým je občas nutné naházet trochu sena.

Proto v Rusku bylo a stále je možné vynakládat prostředky na budování autoritativního státu s obrovským aparátem armády, policie, zvláštních služeb a byrokracie, místo aby byly vynaloženy na zajištění důstojného života lidí a investovány do budoucího rozvoje společnosti. Dokonce i v posledních letech, kdy Rusko disponovalo nebývalými přebytky z obchodu se surovinami, nedokázalo ruské vedení skutečně zlepšit postavení obyvatel. Především se jim nepodařilo odstranit systémové nedostatky ruské společnosti, jako je nedostatečný sociální a penzijní systém, špatná bytová situace, selektivní zdravotní péče a velmi omezené možnosti kvalitního vzdělávání. Takzvané federální programy byly v naprosté většině pouze přehlídkou nesmyslného utrácení, korupce a Potěmkinových vesnic. Ruské elity svou nedostatečnost tradičně maskují vytvářením obrazu vnitřního a především vnějšího nepřítele. Příčinou bídy obyvatel Ruska podle nich není vlastní neschopnost, ale jsou to jednou Židé, jindy kapitalisté a dnes třeba demokraté a zastánci občanské společnosti. A skoro vždy pak Spojené státy, případně Západ jako takový. Ten přece způsobil největší geopolitickou katastrofu 20. století, jíž byl podle premiéra Vladimira Putina rozpad Sovětského svazu. Byl to Západ, kdo způsobil, že se od Ruska odtrhly nejen země jako Československo, Maďarsko, Polsko, ale při první příležitosti i bývalé svazové republiky Pobaltí. A pokud projevují i další národy touhu po svobodě a na místo zkorumpovaných vlád si vyberou vlády demokratické, které se snaží o posílení svých vztahů s Evropou a Západem, opět to není vinou toho, že jim Rusko nedokázalo nabídnout přijatelnou perspektivu vztahů – vždy je to vina piklů a podvratných aktivit Západu.

Zahraniční priority Kremlu

Z převráceného chápání vlastních i evropských zájmů vyplývá i deformované pojetí priorit zahraniční politiky. Základním problémem je skutečnost, že Rusko přistupuje k zahraniční politice jako ke hře s nulovým součtem. Jinými slovy – prospěch jiné země se rovná ztrátě Ruska. Česká republika, podobně jako její spojenci v Evropské unii a NATO, se naopak domnívá, že zahraniční politika může přinášet řešení výhodná pro všechny zúčastněné. Klasickým případem takového rozdílného vnímání reality je otázka rozšíření Severoatlantické aliance. Namísto toho, aby Rusko uvítalo rozšíření zóny stability ke svým hranicím, trvale se snažilo a snaží zastrašovat potenciální kandidáty členství tvrdými protiopatřeními. Připomeňme si, že to byl ruský ministr zahraničí, který prohlásil, že případné členství Pobaltí v Alianci bude pro Rusko casus belli. A to, že nakonec Rusko válku nevyhlásilo, je jenom slabá útěcha pro rozbouřené nervy obyvatel Pobaltí i nás ostatních. Mimo jiné i proto, že Rusko toto schéma používá stále a znova. Jedním z posledních případů jsou ruské hrozby rozmístění raket Iskander v případě, že v Česku a Polsku budou rozmístěny radar a antirakety. Jak tedy vidí Moskva své vztahy s Prahou? Upřímně řečeno, my nejsme pro Rusko významná země. Nejsme pro ně důležití ani z hlediska obchodní výměny, ani z vojenskostrategického hlediska. Dokonce i pravděpodobnost vzniku nějakého velmi přátelského režimu, který by mohl hrát v rámci NATO nebo Unie roli trojského koně, není v našem případě příliš vysoká. Česká republika nicméně patří do oblasti střední Evropy, kterou Moskva stále vnímá jako pás svých bývalých satelitů, a proto obecně nevítá žádné kroky, které upevňují naši evropskou identitu, případně vazby se Spojenými státy.

Praha -Moskva – Brusel

Obecně vzato se bude o úrovni vztahů mezi Českem a Ruskem rozhodovat v trojúhelníku Praha – Moskva – Brusel. A poznamenejme hned, že Praha bude mít na jejich budoucí podobu vliv nejmenší. Naše dnešní a předpokládejme i ta budoucí pozice je celkem jasná. Budeme podporovat vše, co by mohlo naše vztahy zlepšit a zároveň budeme obhajovat svou volbu evropského směřování.

Bude záležet v zásadě na Moskvě, nakolik bude naše evropská či euroatlantická orientace překážkou dalšího rozvoje vztahů s Ruskem. Dnes to překážka je a musíme předpokládat, že i v budoucnu se bude Rusko snažit naši prozápadní orientaci oslabit. Naše vzájemné vztahy proto asi nebudou nejlepší.

Není také obtížné odhadnout, že Moskva se přitom bude i nadále pokoušet hrát hru bilaterálních vztahů s členskými zeměmi EU. Taková snaha je pochopitelná – vždyť je-li Rusko ve srovnání s Evropskou unií jednoznačně slabší partner, pak ve vztahu k jednotlivým zemím si stále udržuje buď převahu (to ve vztahu k nám „menším), nebo alespoň pohodlnou rovnováhu (ve vztahu k Německu, Francii a pod.).

To, co Rusko nebude chtít dopustit, je vznik jednotné evropské východní politiky. Politiky, která by propojila priority všech členských zemí Unie a zajistila jejich koordinovanou realizaci. Celkově lze tedy očekávat, že Moskva nepřipustí nějaké významné zlepšení vzájemných vztahů.

Teprve budoucnost ukáže, jaký vliv na naše vztahy s Ruskem bude mít Brusel. Až dosud je společná zahraniční a bezpečnostní politika EU v plenkách. Jednotlivé národní státy si žárlivě střeží své pravomoci a udržování dosavadního chaosu 27 „východních politik napomáhají i průtahy s ratifikací Lisabonské smlouvy.

Pokud ovšem Unie dokáže sladit své zájmy a realizovat koherentní zahraniční a obchodní politiku vůči svým sousedům včetně Ruska, pak se naše postavení výrazně zlepší. Vtakovém případě by bylo mnohem snazší předcházet situacím, jako bylo například letošní zastavení dodávek ruského plynu. Zatím jsme ovšem svědky koncertu egoismu evropských států a jejich vedoucích politiků.

Zatím poslední zářný příklad takového postupu byla podpora, kterou poskytl italský premiér Berlusconi projektu South Stream. Projektu, jehož autorem je Rusko a jehož hlavní cíl je zabránit realizaci projektu Nabucco, a tím větší diverzifikaci dodávek plynu do Evropské unie. Na první pohled není jasné, co si od své účasti na projektu Silvio Berlusconi slibuje, vždyť větší energetická nezávislost především jihovýchodní Evropy na Rusku by měla být naší společnou prioritou. Přesto se chová, jako by nevnímal existenci celoevropských zájmů, a hraje svůj part podle ruských not.

Co na to elity?

Na počátku jsme se ptali, zda vypovězení dvojice diplomatů nemůže ohrozit vzájemné vztahy mezi Prahou a Moskvou. Je celkem zřejmé, že podobné špionážní aférky jsou jen málo významné a po několika týdnech upadnou do zapomenutí. Pokud něco může ohrozit naše vztahy s Ruskem, pak to jsou postoje ruských elit. Jejich vnímání mezinárodních vztahů je totiž v rozporu s postojem vyspělých demokracií a významně oslabuje možnosti provozování vzájemně výhodné zahraniční politiky.
Doufejme, že jim přitom nebude příliš pomáhat krátkozrakost a sobectví některých států a politiků.

Autor: Vladimír Votápek

analytik mezinárodních vztahů

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality