Ondřej Soukup, Hospodářské noviny, 24. srpna 2009
Rozpačité Putinovo dědictví
Dne čekisty
Když v minulém roce odcházel z postu ruského prezidenta, bylo mezi ruskou nejvyšší elitou podle socioložky Olgy Kryštanovské až 70 procent lidí, kteří vzešli z prostředí sovětských a ruských tajných služeb. Sami to vysvětlují tím, že v KGB mohli pracovat jen ti nejschopnější a nejzodpovědnější, tudíž právě oni se museli postupně dostat k moci, aby mohli Rusko vyvést z chaosu po rozpadu SSSR.
Většina Rusů by s tím souhlasila. I dnes, rok po odchodu na „pouhý post premiéra, se Putinova popularita drží na fenomenálních 74 procentech. Přitom je to rovných deset let od okamžiku, kdy Boris Jelcin jmenoval do té doby prakticky neznámého Vladimira Putina premiérem. Většina pozorovatelů to považovala za projev zoufalství ze strany tzv. Rodiny, tedy nejbližšího kruhu Jelcinových blízkých, vedeného oligarchou Borisem Berezovským. Vypadalo to, že nemohou mít šanci proti straně Vlast, ve které se soustředily regionální těžké váhy jako moskevský starosta Jurij Lužkov nebo tatarský prezident Mintimer Šajmijev. V čele kandidátky stál populární bývalý premiér Jevgenij Primakov. Na jejich straně byla nejoblíbenější televize NTV jiného oligarchy, Vladimira Gusinského. Neznámý a na kameru špatně hovořící Putin neměl mít šanci.
Setkání čekistů s právníky. Ruský prezident Dmitrij Medveděv a premiér Vladimír Putin v residenci v Gorkém 4. června 2008. foto čtk
„My vás dostaneme…
Jenže začala druhá čečenská válka. Vpád ozbrojenců Šamila Basajeva do Dagestánu ještě zanechal veřejnost poměrně klidnou, výbuchy v obytných domech v Moskvě a Vogodonsku již nikoliv. Popularita drobného muže s kamennou tváří, který sliboval, že „teroristy dostane i v kadibudce, šla rázem nahoru a koncem roku již bylo jasné, že nemá konkurenci. Teorie, že domy ve skutečnosti vyhodila do vzduchu FSB, je nejspíše za vlasy přitažená, ale faktem je, že smrt několika stovek lidí se Vladimiru Putinovi na jeho cestě k moci výtečně hodila.
Na Nový rok 1999 Jelcin předčasně odstoupil a podle ústavy se Putin stal zastupujícím prezidentem. První dekret, který podepsal, zaručoval prvnímu ruskému prezidentovi a jeho rodině beztrestnost. Pokud si ale oligarcha Boris Berezovskij, který je označován za hybatele této tzv. Operace následník, myslel, že bude nového prezidenta ovládat, šeredně se zmýlil. Během jednoho roku přišel o televizi ORT, další aktiva a pro jistotu odjel do Londýna, kde získal politický azyl. Vladimir Gusinskij se na pár dní ocitl ve vyšetřovací vazbě a podepsal dohodu o odprodeji NTV Gazpromu, kterou mu do vězeňské cely přinesl ministr komunikací Leonid Rejman. Následně také emigroval, tentokrát do Izraele.
Dvě největší a nejvlivnější televize tak přešly pod kontrolu státu. Málokdo toho litoval. Oba oligarchové dali své televizní stanice do služeb předvolebního boje a novinářská nestrannost a objektivita šly stranou. Pokud toto měla být svoboda slova, většina Rusů se bez ní klidně dokázala obejít. Jak se ukázalo, Kreml neovládl televize kvůli zajištění objektivity, ale pro své vlastní účely, a míra demagogie a propagandy koncem Putinova prezidentství přesáhla vysoce nastavenou laťku roku 1999.
Nicméně ovládnutí médií státem zajímalo Rusy podstatně méně než to, zda budou mít práci, jestli se budou vyplácet mzdy, penze a podobně. Podnikatele zase zajímala jasná pravidla. Obě skupiny Vladimir Putin uspokojil, přinejmenším dočasně. Spolu s ním nepřišli jen lidé ze silových struktur, „tzv. petrohradští čekisté, ale také skupina „petrohradských právníků. Posledně jmenovaní přišli s programem ekonomických reforem, který měl po době hospodářského chaosu zajistit Rusku ve třetím tisíciletí důstojné místo. Úspěšná byla daňová reforma, která zavedla rovnou daň, ale průlomová byla i celková strategie, spojovaná hlavně se jménem ministra Germana Grefa. Předpokládala reformu monopolů, pozemkovou reformu, reformu vlastnických vztahů.
Konec nadějí liberálů
Naděje liberálů na „osvícenou reformu shora ovšem pohasly v roce 2003, kdy byl zatčen Michail Chodorkovskij. Tento oligarcha se v Putinových očích provinil dvěmi věcmi. Jednak bez svolení Kremlu podporoval v parlamentních volbách jak liberální opoziční Jabloko, tak komunistickou stranu. Druhý hřích byl horší. Jeho Jukos chtěl postavit soukromý ropovod do Číny. Pro Vladimira Putina, který ještě coby úředník petrohradské radnice napsal diplomovou práci o tom, že v Rusku musí stát kontrolovat těžbu a vývoz nerostných surovin, to bylo důvodem k zásahu. Chodorkovskij skončil ve vězení, jednu z nejefektivnějších a netransparentnějších ruských společností stát nechal zbankrotovat a její aktiva skončila hlavně v rukou státní Rosněfti.
Chodorkovského případ odstartovat celou vlnu podobných převzetí soukromých podniků polostátními koncerny. Asi ani fanoušci Michaila Chodorkovského nebudou tvrdit, že Jukos měl naprosto v pořádku daně, složitost zákonů v devadesátých letech to prakticky vylučovala. Totéž se ovšem dá říct i o všech dalších podnikatelích, od Abramoviče, Děripasky po majitele obuvní fabriky v západosibiřském Tomsku. Tudíž záleží pouze na státních orgánech, koho si pro prověrku vyberou a následně ho o podnik připraví. Neoficiálně se tomu říká „sametová reprivatizace.
Sebevědomí nového vládnoucího klanu, který postupně obrůstal jachtami a vilami na Riviéře, bylo podpořeno raketovým růstem cen ropy a plynu, který jako by se nikdy neměl zastavit. Jestliže na začátku druhého Putinova funkčního období ropa stála padesát dolarů za barel, o čtyři roky později to bylo skoro třikrát tolik. Jenže díky hospodářské krizi jsou ceny zase tam, kde byly v roce 2005. Současně se ukazuje, že čekisté sice velmi dobře ovládli způsob, kterak majetek získat, horší jsou v jeho spravování. Nedávno v deníku Vedomosti si nový ředitel společnosti Strojněftěgaz stěžoval na typické chování předchozích „čekistických manažerů. „Firma měla stamiliony eur dluhů, ale také dvě luxusní letadla a bazén v budově, lamentoval ředitel.
Optimisté tvrdí, že Vladimir Putin si slabiny systému, který vytvořil, uvědomuje. Právě proto si za svého nástupce vybral Dmitrije Medveděva, právníka se zkušeností z byznysu. Zatím mu ale nedává příliš prostoru k prosazování jeho myšlenek a Medveděv vypadá jako jeho loutka. Musíme si ale připomenout, že po většinu svého prvního funkčního období tak působil i Vladimir Putin.
Autor: Ondřej Soukup