Vladimír Tomšík, Hospodářské noviny, 25. srpna 2009
V kontextu aktuálního hospodářského vývoje si lze jen velmi obtížně představit nějakou seriózní debatu o stanovení termínu, v němž by u nás mělo být zavedeno euro. Krize dává debatě o vhodnosti přijetí společné měny a o jeho načasování zcela nový a zajímavý rozměr.
Hovoří krize ve prospěch rychlého přijetí eura? Jak by se vyvíjela situace v některých evropských ekonomikách, kdyby již dnes měly společnou měnu? Pomáhají národní měny ekonomikám spíše utlumit dopady krize, anebo naopak bude krize v zemích, které si národní měnu ponechaly, hlubší a dražší?
O úvěrech a vkladech Odpovědi na tyto otázky nejsou paušálně platné. Vezměme nejprve příklad zemí, které dlouhodobě udržují prakticky fixní kurz svých měn vůči euru. Sem patří především Pobaltí, Bulharsko, ale i Dánsko. Banky i firmy v těchto zemích si často a systematicky půjčovaly v zahraničí a získanou likviditu umísťovaly na domácím trhu nebo ji používaly pro vlastní potřebu.
Záporná bilance úvěrů a přijatých vkladů ze zahraničí, vydaných dluhových cenných papírů a dalších finančních instrumentů v těchto zemích postupně rostla a dnes se pohybuje nad 40 % jejich HDP (a to i v Dánsku) a v Lotyšsku je dokonce odhadována na přibližně 70 % HDP. Pozice těchto zemí byla logicky velmi křehká, když nastala krize likvidity, a místní banky a firmy musely postupně splácet své závazky zahraničním subjektům. Nové úvěry jim totiž byly poskytovány za mnohem méně příznivých podmínek nebo vůbec.
Země s fixním kurzem se tak dostaly do obtížné pozice. Jejich ekonomiky se musely potýkat s kurzovou nepružností a nemožností podílet se na klesajících úrokových sazbách v měnové unii. Navíc kurzy měn těchto zemí jsou sice stále fixní, ale existuje zde nemalá pravděpodobnost, že budou vůči euru nakonec devalvovány, což vytváří někde menší (Dánsko), jinde (Lotyšsko a Estonsko) rizikovou přirážku.
Každý investor dnes logicky požaduje výrazně vyšší úrokový výnos z aktiva denominovaného například v lotyšské měně než ze srovnatelného aktiva v euru.
Celkově lze říci, že těmto zemím národní měna při tlumení dopadů krize skutečně nepomáhá. Pokud si totiž uchovají kurz svých měn fixní, uchovávají si i stejnou kurzovou nepružnost, jakou by měly coby členové měnové unie. Navíc jsou kvůli růstu rizikové prémie vystaveny vyšším úrokovým sazbám a celkově čelí napjatější situaci na trzích s úvěry. Krize tak pro ně bude dražší a zřejmě i hlubší.
Postavení Česka je jiné například v tom, že zdejší banky v minulých letech systematicky „nedovážely likviditu, aby ji alokovaly na našem trhu, ale spíše ji „vyvážely. To byl logický důsledek toho, že české úroky byly v posledních sedmi letech relativně blízké úrokům zahraničním či dokonce naše úroky byly nižší.
Průběh krize v ČR nepochybně zmírňuje i náš volně plovoucí kurz. Slabší koruna totiž přece jen působí protisměrně k poklesu zahraniční poptávky a navíc dokáže přispět ke stabilizaci ekonomiky. Pokud měnový kurz posílí v okamžiku, kdy je ekonomika na vrcholu cyklu a začíná se přehřívat (nebo naopak jestliže kurz oslabuje při nastupující recesi), působí kurzové výkyvy jednoznačně stabilizačním směrem.
Za dvanáct let, po které se koruna volně pohybuje vůči ostatním měnám, jsme zažili mnoho větších či menších výkyvů kolem dlouhodobého, konvergencí podloženého, posilujícího trendu české měny. Většina nahodilých „vlnek neměla na makroekonomiku zásadní vliv. Některé větší výkyvy nepřímo souvisely s privatizačními příjmy, jiné se sentimentem na celém trhu emerging markets.
Není čas na iluze Nepodléhejme iluzi, že členství v eurozóně může samo o sobě nějakým způsobem zmírnit vývoj recese či ochránit zemi před budoucí krizí. Rozhodující pro vývoj každé ekonomiky bylo a i nadále bude chování domácí hospodářské politiky a funkčnost tržních hospodářských mechanismů. V tomto směru je v Česku velmi znepokojující zejména dlouhodobý trend vývoje veřejných financí, vyznačující se rostoucím podílem mandatorních výdajů, vysokým nárůstem dluhové služby a dlouhodobě vysokými deficity bez ohledu na fázi hospodářského cyklu.
Pokud dnes někdo bude argumentovat ve prospěch urychlení vstupu do eurozóny, měl by nejprve bojovat za návrat fiskální politiky k stabilitě a pružnosti.
Autor: Vladimír Tomšík