Alexandr Golc, Hospodářské noviny, 2. září 2009
Zahraničněpolitická doktrína, jíž se řídí dnešní Kreml, je vyšinutou směsicí reálpolitiky devatenáctého století a geopolitiky raného dvacátého století. Podle tohoto názoru každá velmoc potřebuje poslušné satelitní země. Rozšiřování NATO optikou takového přístupu představuje rozpínání americké sféry vlivu, samozřejmě že na úkor Ruska.
Aby si Rusko vykompenzovalo sílící komplex méněcennosti, sesmolilo Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), která je svým názvem i základními principy parodií NATO. Vzhledem k tomu všemu Kremlu není trapný fakt, že OSKB je v podstatě mechanické propojení bilaterálních vojenských dohod mezi Běloruskem, Arménií, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Uzbekistánem a Ruskem.
Nikdo neví, jakou vizi kolektivní obrany uskutečňovat: člověk potřebuje plodnou obrazotvornost, aby si představil, jak běloruští výsadkáři brání tádžickou hranici. Navíc ústavy řady zemí OSKB výslovně zakazují vysílání vojsk mimo národní území. Jenže krátkozraká koncentrace Kremlu na vojenské otázky proměnily Rusko v terč manipulace svých menších partnerů.
Vítězem je Lukašenko
Virtuosem takových manipulací je běloruský prezident Alexander Lukašenko. Běloruská ekonomika dokáže fungovat, jedině pokud ji Rusko subvencuje skrze ceny energií a přispívá jí nevratnými úvěry. Navzdory tomu všemu se však Lukašenkovi daří vyhýbat se realizaci ekonomických projektů, které by byly prospěšné pro Rusko (např. jednotná měna). Kdykoli na něj Rusko vyvine tlak, začne se okamžitě rozkřikovat o moskevském „nevděku – a tvrdí, že „deset milionů Bělorusů ochraňuje Rusko před tanky NATO.
Co je ještě horší, kdykoli Moskva trvá na svých požadavcích, Lukašenko bez jediné výčitky svědomí anuluje dohody. Když tedy Rusko zakázalo dovoz běloruských mléčných výrobků (ve snaze potrestat Lukašenka za to, že sice přijal úvěr ve výši dvou miliard dolarů, ale nesplnil slib, že uzná Jižní Osetii a Abcházii), běloruský prezident potopil dohodu o zřízení operačních sil rychlé reakce. Lukašenko se vyhýbá všem integračním projektům, a to i ve vojenské oblasti.
Nejvýmluvnějším příkladem je budování společného systému vzdušné obrany. Rusko a Bělorusko se už deset let snaží tento projekt zrealizovat – na papíře. Přesto to nevede k žádné konkrétní činnosti. Lukašenko prostě nehodlá dovolit, aby se i jen malá část jeho armády dostala do podřízenosti Moskvě.
Ještě hůře v Asii
Zatímco na Západě vypadá vojenská hrozba zcela iluzorně, ve střední Asii je tato hrozba konkrétní. V případě, že by koalice sil NATO utrpěla v Afghánistánu porážku, středoasijské státy zaplaví vlna islámského extremismu a vyvolá lokální občanské války. To by pro Rusko mohlo znamenat (v nejlepším případě) desítky tisíc uprchlíků anebo (v nejhorším případě) průnik ozbrojených milicí na jeho území.
Kreml má tudíž životně důležitý zájem na úspěchu NATO v Afghánistánu. Přesto se Rusko už čtyři roky snaží všemi možnými způsoby NATO překážet. Před pěti lety Vladimír Putin naléhal, aby americké základny zmizely ze Střední Asie. Teď když rusko-americká dohoda umožňuje, aby zásobovací lety do Afghánistánu křižovaly ruský vzdušný prostor, je jasné, že Rusko pouze usilovalo o monopolizaci tras nákladní vojenské přepravy, aby si zajistilo prostředek vlivu na USA.
V únoru dal Kreml kyrgyzskému prezidentu Kurmanbeku Bakijevovi 500 milionů dolarů za slib, že ve své zemi uzavře americkou základnu. Američané pak Bakijevovi nabídli 160 milionů dolarů ročně a teď tam tedy nesmí být základna, ale „tranzitní středisko, které plní tytéž funkce. Takže Kreml zaplatil několik stovek milionů dolarů jen za výměnu několika cedulí.
Autor: Alexandr Golc