Blahoslav Hruška, Ekonom, 3. září 2009
Irsko bylo tisíc let zaostalé a za Británií. A za patnáct let ji předběhlo v hrubém domácím produktu na hlavu. Těmito slovy popisoval výkon »keltského tygra« před šesti lety tehdejší premiér Vladimír Špidla. Zdaleka nebyl sám, kdo lákal na výhody členství v Evropské unii právě pomocí příkladu ekonomického vzestupu Irska, země, která až do 80. let minulého století do Evropy a USA vyvážela pouze revolucionáře a básníky.
Hospodářská krize ale ukázala, že sen o tom, kterak budeme jako Irové, nesouvisí vůbec s luxusní rentou z Bruselu, ale se schopností vracet se po záplavě ekonomického úspěchu a štěstí nohama na pevnou zemi. Snílci to mají v reálném světě těžké a tvrdé irské probuzení o tom svědčí.
Levné půjčky, příliv peněz ze zahraničí a pověst dravé a mladé ekonomiky byly hrou, v níž vyhrával každý. Podobně jako v celotáborové bojovce se ceny našly i pro ty, kteří nebyli přímo mezi úspěšnými hledači pokladu.
Například irští učitelé na druhém stupni základní školy loni brali v průměru čtyři tisíce eur hrubého měsíčně. A to je dvakrát více než v Německu, které pro Čechy bylo před dvaceti lety týmž vzorem blahobytu jako kdysi pro Iry Británie.
Jediní Lucemburčané pobírali v Evropě ještě vyšší platy než ostrované z Irska.
Když dublinská vláda před dvěma lety určila doktorům placeným ze státní kasy strop v podobě sedmnácti tisíc eur měsíčně, jeden z mluvčích mediků se ohradil, že za takový »Mickey Mouse pay« (volně přeloženo »plat pro socky«) pracovat nebudou.
Staré balady se vrátily…
Životní vzestup Irů se udál neobyčejně rychle. Balady o tvrdé práci, chudobě a alkoholu, které ještě před třiceti lety v repertoáru hudební skupiny Dubliners odrážely dobovou atmosféru, znějí dnešním obyvatelům ostrova, navyklým na plné obchody a velká auta, jako dávné folklorní písně.
Zlaté časy prosperity ale skončily. Za poslední rok nezaměstnanost v Irsku stoupla dvojnásobně a ještě minimálně rok bude každý další měsíc horší. Napřesrok budou na podpoře tisíce státních úředníků »pod penzí«. A ten, kdo si práci udrží, musí počítat s nižšími platy.
Příznaky krize jsou vidět i v ulicích Dublinu. Irové opět začínají pracovat i tam, kde se v posledních letech střídali jen imigranti. Taxikáři, hoteloví recepční nebo číšníci už zase mluví anglicky s typicky huhňavým ostrovním přízvukem.
Irsko bude muset spořit, kde se dá. Zatímco ještě před rokem vláda vydržovala hustou síť státních agentur (rozdávajících štědré granty), teď hledá, jak úřady sestěhovat pod jednu střechu a co všechno je třeba si odepřít.
Silně se to dotkne i kultury, kterou Irové opečovávají jako nikde jinde. Jedno z prvních státem financovaných divadel na světě vzniklo ostatně právě v Dublinu.
Tygr, který se přežral
Od Evropské unie, která kdysi miliardovými injekcemi postavila na nohy mizernou infrastrukturu země, nemůže přitom Irsko čekat žádnou pomoc.
Pravidla plateb do bruselské kasy a čerpání z ní jsou i v krizi stejná: bohatí platí na ty chudší. Finanční tok se tak zřejmě již napřesrok obrátí a Dublin bude naopak na své členství v unii doplácet.
Keltského tygra nám politici kdysi dávali za vzor. Jenže teď už dávno není ve formě. Přejedl se a čeká ho dietní kúra. Navíc jeho ošetřovatelé musejí vymyslet, čím nemocné a nepříliš výkonné zvíře ve středních letech může ostatní zaujmout natolik, aby zase všem přinášelo prospěch.
O šelmách chovaných v klecích se říká, že trpí nudou a jsou letargické. Pro irské ekonomy jsou zkušenosti ze zoo velkým varováním. Tamní tygr totiž býval hýčkán ve zlaté kleci.
(mezititulky Euroskop)
Autor: Blahoslav Hruška