Potřebujeme MMF?


Barry Eichengreen, Ekonom, 3. září 2009

Mezinárodní měnový fond musí jasně definovat svou roli, říká americký profesor ekonomie.

Mezinárodní měnový fond (MMF) je jednou z mála institucí, které na krizi vydělaly. Ještě předloni se zmenšoval a vznikala otázka, zda by neměl být zrušen. Situace se však obrátila. Členové se dohodli na ztrojnásobení zdrojů a fond dostal svolení k nabytí dodatečných prostředků prodejem dluhopisů. Krize však nepotrvá věčně. Kritikové nevymizeli, pouze dočasně utichli. Fond je dále podněcuje, protože není schopen definovat svou roli. Musí to napravit, dokud mu svět ještě účastně naslouchá.

Pomoc a tlak na změny

Rolí MMF je pomáhat zemím, jež kvůli domácí politice procházejí krizí platební bilance a vlády nemají jinou možnost než si půjčit od fondu. Aby měl jistotu, že akcionáři získají peníze zpět, musí požadovat, aby dlužníci změnili své politiky.

Potíž je, že MMF přistoupil na rétoriku kritiků a souhlasil s »uhlazením« podmínek. Tam, kde jsou problémy strukturální, by však měl podmiňovat pomoc změnami. Místo toho vyvolává dojem, že ustupuje.

Druhou rolí MMF je působit jako globální rezervní fond. Země nahromadily značné rezervy, aby se pojistily proti šokům. To je však nákladné pro chudé ekonomiky, které by prostředky mohly lépe využít k investicím a spotřebě.

Efektivnější by bylo vložit prostředky do fondu, ze kterého různé země potřebují čerpat v různou dobu. MMF podnikl kroky tímto směrem, když založil Fond krátkodobé likvidity, jehož prostřednictvím mohou země se silnou hospodářskou politikou bez dalších podmínek čerpat až do výše pětinásobku své kvóty. Podmínkou je však podstoupit proces podání a posouzení žádosti, což byly zatím ochotny podstoupit jen Mexiko, Kolumbie a Polsko.

Logiku to mělo, když byly omezené prostředky, neboť aplikační proces umožňoval fondu omezit jeho angažmá. Po jejich ztrojnásobení by MMF měl kategoricky oznámit, které země jsou pro přístup k nástroji způsobilé, a automaticky z nich učinit členy.

Třetí rolí MMF je strážce makroekonomiky. Je třeba, aby někdo předvídal ohrožení stability a varoval před nimi. Skupina G20 chce, aby se toho ujala Komise pro finanční stabilitu (FSB) složená z národních kontrolních orgánů. Fond má skrze systém včasných varování spolu se Světovou bankou hrát jen podpůrnou roli.

Zdaleka však není jasné, proč by proces měla řídit právě FSB, když MMF je reprezentativnější a má větší odborné zázemí.

Národní orgány se mohou zdráhat s předáním zodpovědnosti multilaterální organizaci. To by bylo krátkozraké. Trhy potřebují globálního makroregulátora, nejen volné sdružení dohlížitelů. Možná že národní politici nebudou fondu důvěřovat, protože ho krize zaskočila. Když k tomu dojde, bude fond muset získat důvěru zpět.

Tím se dostáváme ke čtvrté roli MMF, totiž využívat svého postavení k varováním před riziky, které vyvolává politika velkých zemí.

Když velké ekonomiky, jejichž měny se používají mezinárodně, potřebují více zdrojů, mohou jednoduše natisknout další peníze. Nejenže pociťují menší tržní disciplínu, ale méně jí vyžaduje od nich i MMF, poněvadž nejsou nuceny si od něj půjčovat.

Hrozba »politiky velkých«

Jak ale připomíná hypoteční debakl, politika velkých může ohrozit globální systém. Fond si nechce podřezávat větev, a tak se zdráhá vydávat silná varování. Má-li však mít budoucnost, bude muset vydat silnější varování před dalším nebezpečným deficitem běžného účtu platební bilance USA, před neudržitelným boomem na trhu realit nebo před jakýmkoliv problémem velkých zemí, který přijde po nich.

Musí též koordinovat reformu. Mají-li zvláštní práva čerpání jakožto nadnárodní měnová jednotka nahradit národní měny v mezinárodním styku, bude muset fond dohlédnout na jejich vývoj. A budou-li během přechodu zapotřebí rychlá opatření, musí hrát fond vedoucí roli i na tomto poli.

Zatím neotřelé nápady na reformu vycházejí z OSN, z Downing Street č. 10 a z Čínské lidové banky. Fond poutá pozornost hlavně mlčením.

Krize ještě není zapomenuta, ale okno se uzavírá. Příští setkání rady guvernérů MMF se uskuteční počátkem října v tureckém Istanbulu. Nenabídne-li fond do té doby jasnou vizi své budoucnosti, pak tuto příležitost promarní.

Autor: Barry Eichengreen

Působí jako profesor ekonomie a politických věd na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V letech 1997 a 1998 byl jedním z poradců Mezinárodního měnového fondu.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality