Jan Žižka, E 15, 9. září 2009
Německo a jeho armáda jsou najednou vzhůru nohama. Alespoň na první pohled. Předchůdce Angely Merkelové se stal kancléřem díky své protiválečné rétorice. Psal se rok 2002 a Gerhard Schröder před německými volbami rozhodně odmítl účast své země ve vojenském tažení proti Iráku. „Válečným štváčem“ byl tehdy v očích mnoha lidí na celém světě americký prezident George Bush.
Nyní se v Německu blíží další volby. A tato evropská hospodářská velmoc má za sebou „nejkrvavější vojenskou operaci s německou účastí od konce druhé světové války. Německý plukovník Georg Klein povolal v Afghánistánu americké letouny k zásahu, který si podle všeho vyžádal desítky civilních obětí. A dnes jsou právě Němci terčem kritiky, že zavinili zbytečnou smrt lidí.
Jen počkej, plukovníku
Zatímco Američany vidíme na straně kritizujících, Angela Merkelová hájí afghánskou operaci Bundeswehru volby nevolby. Vymstí se jí to? Afghánský incident je tragédií sám o sobě, ale navíc ještě nešťastně zasáhl německou předvolební kampaň. Každý samozvaný generál to „po bitvě německému plukovníkovi pěkně spočítá.
Kdo by ale chtěl být v kůži důstojníka Bundeswehru? Spojenecká letadla nepovolal pro svou zábavu. Chtěl zabránit sebevražednému útoku atentátníků na německé vojáky, kteří se v Afghánistánu podílejí na rekonstrukci země. Možná špatně vyhodnotil riziko, možná ne. Jedno je ale jisté – bylo by tragickým omylem hodnotit působení německých vojáků podle jednotlivého incidentu. Na místě jsou jiné otázky: Jak je možné, že osm let po americkém zásahu v Afghánistánu je bezpečnostní situace stále tak katastrofální? A kdo za to může? Němci to rozhodně nejsou.
Osm let omylů
Leckdo teď bude zase tvrdit: Vůbec jsme tam neměli chodit, dřívější ruská zkušenost s Afghánistánem nás měla odradit. Jenže vojenský zásah v zemi pod Hindúkušem byl po 11. září 2001 zcela logický a legitimní. O spolupráci afghánského Tálibánu s teroristickou al-Káidou nebylo pochyb.
Chyby přišly později. První – Američané vůbec neměli představu o tom, že obnova země je mnohem náročnější úkol než vítězství v prvních válečných operacích. Druhá – Bushovi lidé si nedokázali spočítat, kolik sil a peněz je bude účast ve dvou konfliktech najednou, v Iráku a Afghánistánu, stát. A třetí – válku v Iráku Američané zdůvodnili argumentem o tamních zbraních hromadného ničení, které se nikdy nenašly. Averze vůči USA a jejich spojencům v celém islámském světě rostla.
A republikánská administrativa ke všemu vyhrocovala napětí ve vztazích s Íránem. Teprve ke konci Bushova mandátu se někteří lidé ve Washingtonu začali pomalu přiklánět k úvaze, že by měli s Teheránem spolupracovat v zájmu zklidnění obou konfliktů. Západ by už měl konečně pochopit, že šíitský Írán je přirozeným spojencem v bitvě proti al-Káidě.
Může být hůř
Největší chybou by ale dnes bylo, kdybychom z toho všeho vyvozovali, že se mají zahraniční vojáci z Afghánistánu okamžitě stáhnout. Hrozba, že mezinárodní síly by za sebou zanechaly ještě větší chaos a horší bezpečnostní situaci, je příliš velká. Důvěryhodnost Ameriky a Evropy ve světě by mohla nebezpečně klesnout. Slovům o „posilování globální bezpečnosti už pak nebude věřit vůbec nikdo.
Angela Merkelová tohle všechno dobře ví. Jako politička má k populismu daleko. Také proto ji rozhodně nečekají lehké časy.
Autor: Jan Žižka