Tomáš Valášek, Hospodářské noviny, 14. září 2009
Stále častěji se na veřejnosti objevují náznaky, že Barack Obama brzy opustí plány na rozmístění základen protiraketové obrany v Polsku a České republice. Pentagon přitom ale zarytě mlčí k otázce, co – pokud vůbec něco – tyto základny nahradí. Američtí představitelé pouze naznačili, že by nové základny mohly vzniknout blíže u Íránu a také – což je klíčové – ve spolupráci s Ruskem.
Za určitých okolností by mohly být efektivnější než objekty plánované ve střední Evropě. Zároveň však hrozí, že rozhodnutí opustit původní plány vyšle Moskvě signál, jako by Spojené státy vydávaly střední a východní Evropu napospas ruským rozmarům.
Tajemství třetí základny
Demokraté vždy podezírali George W. Bushe, že zveličuje technické možnosti protiraketové obrany: Bush si připsal zásluhy za výstavbu dvou základen ve Spojených státech, přestože celý systém obstál v testech špatně. „Už máme dvě základny, které nefungují; opravdu potřebujeme ještě třetí nefunkční základnu? ptá se sugestivně vysoký americký představitel, který má blízko k prezidentu Obamovi.
Méně na víře založený přístup k protiraketové obraně – tedy přístup, který nejprve prozkoumá, zda by náhodou lépe nefungovaly základny umístěné blíže k Íránu nebo rakety odpalované z moře – je v nynější americké administrativě v zásadě vítán. Pokud však Barack Obama současně nebude adresovat správný vzkaz střední Evropě a Rusku, mohl by poškodit nejen prestiž Spojených států, ale jedním dechem také evropskou bezpečnost.
Co jste to říkal, Mr. President?
První riziko hrozí americké reputaci. V rámci propagace své protiraketové obrany říká Washington spojencům z NATO a Rusku, že vzhledem k trajektorii potenciálních íránských raket je Polsko ideálním výchozím místem pro jejich sestřelování. Američtí generálové cestovali po Evropě s prezentacemi vysvětlujícími fyzikální mechanismus této politiky.
Obamova administrativa však může mít pravdu, když si přeje jinou lokalitu; pokud se například Spojené státy rozhodnou pro protiraketové střely ničící nepřátelské rakety v prvních vteřinách letu, pak je tyto střely nutné umístit blíže k Íránu. Prezident však musí vysvětlit důvody pro tuto změnu politiky, jinak mu hrozí obvinění, že jeho země svým přátelům a spojencům lhala.
Druhé a větší riziko spočívá v tom, že Rusko pochopí změnu jako bianko šek k uplatňování své moci ve východní Evropě. Putinovo Rusko je nadmíru realistický aktér a vojenskou sílu klade vysoko nad jiné formy vlivu. Proti základnám v Polsku a České republice se stavělo především proto, že pokládá střední a východní Evropu za součást své přirozené sféry zájmů. Pokud Barack Obama od základen ustoupí, bude Moskva předpokládat, že při dostatečném tlaku lze Spojené státy donutit k tomu, aby opustily své spojence.
Něco takového však prezident Obama téměř jistě nezamýšlí. Novou americkou politiku lze shrnout zhruba takto: Bush se mýlil, když dopustil, aby se základny v Polsku a České republice staly měřítkem amerického odhodlání bránit střední a východní Evropu. Základny nedávají Washingtonu žádnou výhodu.
Nemusí fungovat a Amerika kvůli nim působí ve vztahu k Rusku bezdůvodně výbojným dojmem. Musí existovat lepší způsoby, jak uklidnit mysl Východoevropanů. Odcházíme, ale nejdeme pryč Bez ohledu na Obamovy záměry je však riziko, že si Rusko jeho činy špatně vyloží, zcela reálné. Prezident by tedy měl najít nové cesty, jak dát najevo pokračující americký závazek bránit střední a východní Evropu.
V dubnu Barack Obama podpořil rozhodnutí NATO obnovit plánování postupu v případě střetu s Ruskem (i přes nesouhlas Německa, Francie a dalších zemí tradičně nakloněných Moskvě). Spojené státy by však mohly dělat více. Pokud plánovači NATO zjistí, že aliance potřebuje posílit své východoevropské základny, měl by Washington tuto myšlenku prosazovat. Stejně tak by měl tlačit na vojenská cvičení ve východní Evropě – podobná, jaká se spojenci z NATO pravidelně organizuje Norsko, aby si nacvičilo obranu proti případné ruské agresi.
Jemně odstíněná politika vůči Rusku musí kombinovat plány na všechny možné eventuality se zapojováním do struktur.
Obama si počíná správně, když hovoří s Moskvou o jaderném odzbrojení – smyslem je odklonit Rusko od kupeckého pohledu na svět, v němž zisk pro Spojené státy znamená ztrátu pro Rusko. Současně by se však USA měly postavit do čela koncipování plánů pro všechny možné varianty vývoje ve střední a východní Evropě. Měly by poskytovat podporu v případě, že zapojování do struktur selže, a vyslat Rusku signál, že se v regionu angažují dál, i když se vzdaly základen v Polsku a České republice.
Autor: Tomáš Valášek