Markéta Pilátová, Respekt, 15. září 2009
Evropská cesta měkké diplomacie selhává, i kvůli slabému Česku
Malé zemi, jako je Česko, sluší, pokud má v rámci zahraniční politiky v zásobě nějaké velké téma. Podpora demokratickým změnám na Kubě takovým tématem byla. Dokonce tématem, které jsme jako jedno z mála vzhledem ke své minulosti zcela autenticky v rámci Evropské unie prosazovali. Teď ale tohle téma jaksi usnulo.
Nevládním organizacím, které na Kubě pomáhají místním disidentům, se ze strany ministerstva zahraničí dostává velké podpory, diplomacie ve prospěch Kuby se však vytrácí. Češi letos předsedali Evropské unii a podle zdrojů z vlády nebylo vhodné, abychom v rámci předsednictví vytahovali téma, na kterém se neshodneme s většinou evropských zemí, zejména se Španělskem.
Problém je, že ani španělská cesta nenese plody. V jejím rámci se měl navázat dialog s Fidelem Castrem (83) a jeho nástupcem Raúlem Castrem (78). Jako krok vstřícnosti vůči režimu měly členské země EU přestat zvát kubánské disidenty na své ambasády. Za to se nám mělo dostat odměny v podobě většího vhledu do problémů Kuby a možnost urychlit tamní demokratické změny. Jenže místo toho poměry na Kubě zatuhly.
Jako po pádu SSSR
Už je to dlouhých šest a půl roku, kdy bylo na Kubě zavřeno do vězení pětasedmdesát členů demokratické opozice (dostali tresty mezi 10 a 28 lety). EU sice na to konto zavedla sankce, před rokem je však na nátlak Španělska a dalších zemí zrušila. Důvodem byla snaha povzbudit Raúla Castra k reformám. S obnovením dialogu souhlasila loni v červnu i Praha s tím, že nebudou zpřetrhány kontakty s kubánskou opozicí a situace na Kubě se bude v rámci EU každý rok hodnotit.
Fidel Castro a jeho bratr Raúl, kterého chtěli Španělé povzbudit vstřícností k reformám. Marně. (Foto: Wikipedia)
Letos v červnu se konalo první takové hodnocení – v Lucemburku však ministři zahraničí EU konstatovali, že k „velkému pokroku v oblasti lidských práv nedošlo. Padesát disidentů režim stále vězní. Přesto evropská vstřícnost trvá s tím, že příští hodnocení proběhne v červnu příštího roku.
Španělé sázeli především na své komunikační schopnosti a ochotu ke změnám u mladší generace kubánských komunistů. To se sice chvíli dařilo, ale před půl rokem dostali bývalý viceprezident Carlos Lage (57) a exministr zahraničí Pérez Roque (44) od Raúla vyhazov z vlády a málem skončili pro údajnou neloajalitu k režimu ve vězení. Dnes oba pracují jako elektroinženýři kdesi v průmyslu. Stará garda téměř osmdesátiletých „dinosaurů usoudila, že byly překročeny meze a že by všechno mohlo skončit opravdovou perestrojkou. A to si šéfové režimu rozhodně nepřejí.
Mezitím se přes ostrov přehnaly tři ničivé hurikány a ve světě propukla hospodářská krize. Letos také přijelo na Kubu mnohem méně turistů, protože zejména Američané a Evropané kvůli krizi šetří. Těžba a export niklu – jednoho z hlavních zdrojů kubánských deviz – se propadly o 80 procent. Podle dostupných informací vázne kvůli krizi i peněžní pomoc příbuzných ze zahraničí. Celkově je tak stav srovnatelný s lety 1992-1994, kdy se Kuba po zhroucení sovětského impéria ocitla zcela bez ekonomické pomoci zvenčí.
Režim reaguje novými čistkami mezi disidenty: uvězněn byl například lékař Darsí Ferrer, který upozorňoval na alarmující nedostatky výkladní skříně kubánského režimu – zdravotnictví a na kubánskou chudobu obecně. Na konci letošního roku se měl konat sjezd kubánské komunistické strany, na kterém měl být projednáván tristní stav hospodářství. Žádné přípravy však neprobíhají a sjezd se pravděpodobně neuskuteční.
Co zmůžeme
Je jasné, že Česko má teď svých starostí dost a Kuba je daleko. Příští ministr zahraničí bude ve stejné situaci jako ten dnešní – náš vliv na evropskou zahraniční politiku je mizivý, mimo jiné i díky pověsti nezralého potížisty, který nezvládl evropské předsednictví a teď blokuje ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Navíc Španělsko je v otázce evropské politiky vůči Kubě velmi silný „soupeř. Díky španělštině a dlouholetým svazkům s ostrovem platí za velmi kompetentního rádce i pomocníka (například téměř milion Kubánců, kteří žijí na Kubě, ale mají španělské předky, si může od loňského roku zažádat ve Španělsku o občanství, navíc mnoho kubánských disidentů získalo ve Španělsku politický azyl). Kromě toho mají Španělé další silný argument: jistě, jejich dialog o demokratických změnách a propuštění politických vězňů selhává, jenže ani americká politika tvrdé ruky s embargem nepřinesla lepší výsledky.
Češi se pohybují mezi tím a apel na vlastní zkušenost života v komunismu nikoho na Západě moc nedojímá. Přesto můžeme hodně užitečných věcí udělat – od konkrétní pomoci disidentům po informační kampaně o českém přechodu k demokracii či jen solidární zájem o téma Kuby. Prosadit tyhle postoje na unijní úrovni budeme ale moci teprve tehdy, až sami znovu získáme v Evropské unii důvěryhodnost.
Autor: Markéta Pilátová