David Klimeš, E15, 22. září 2009
Šéf Evropské komise José Manuel Barroso je Čechům bezpochyby sympatičtější než francouzský prezident Sarkozy, který by z Evropské unie rád udělal pouze koncert velmocí. Nicméně nyní se Barroso bohužel snížil na Sarkozyho úroveň.
Několik dnů potom, co Sarkozy Čechům pohrozil, že jejich odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy bude mít své „důsledky, šéfkomisař Barroso velmi podobně pohrozil Irům. Že prý bez souhlasného verdiktu v opakovaném referendu o Lisabonu by v příští komisi nemusel sedět žádný Ir.
Portfolia pro smích
Oba politici mají pravdu. Podle současných smluv by nová komise musela mít o jednoho či několik členů méně, než kolik je členských států. Používat však tento argument jako nátlak na zpomalené Čechy a rebelující Iry je nečestné. Notabene když oba dva politici vědí, že případné odebrání komisariátu některé zemi by musela odsouhlasit Rada EU. A ani irský, ani český premiér by nikdy nic takového neodmávali.
Přitom na počátku snah o snižování počtu eurokomisařských křesel stála racionální úvaha: unie se může rozšiřovat, ale počet portfolií ne, nemají-li být zcela směšná. Je otázka, zda tomu tak vlastně není už dnes. Když se před dvěma lety přidávali do EU Rumuni a Bulhaři, Barroso pro Rumunsko vytvořil virtuální úřad „multilingualismu a od sociálního portfolia českého eurokomisaře odkrojil pro Bulharsko ochranu spotřebitele. Zdálo se proto rozumné omezit rozměry komise na nějakých plus minus 15 míst.
K tomu nakročila v současnosti platná smlouva z Nice, euroústava to řekla naplno a po ní i Lisabonská smlouva. Jenže z bohulibého nápadu se v Irsku stal symbol bruselského útlaku. A tak se omezování počtu eurokomisařů vyškrtlo.
Nový nátlak
Na první pohled jde o prohru zdravého rozumu. Dostanou Chorvaté úřad pro mořské zátoky vydělený z portfolia rybářství? Nebo vznikne komisař pro turistiku? Barroso a Sarkozy ale předvádějí, že je lepší nějak vydržet zbytečně vysoký počet eurokomisařů, než z jeho omezení dělat vyděračské politické divadlo, jako je tomu nyní.
Idea, že státy na Radě EU uznají odborné kvality kandidáta z jiné země a budou čekat v pořadníku, až se na ně dostane řada, se dnes zdá být zcela naivní. Výběr eurokomisaře představoval samozřejmě vždycky velké politikum. Nejprve souboj na domácí scéně, jak to nyní vidíme i v Česku, a pak unijní boj v Bruselu o nejdůležitější a nejvlivnější portfolia. Ale hrozba ztrátou židličky, pokud stát nebude skákat, jak mocní politici pískají, to tu skutečně ještě nebylo. To je opravdu novinka.
Souboj ještě přijde
Jakkoliv jsou obě hrozby stejně nejapné, ta Sarkozyho je, bohužel pro nás, hrozivější. V Irsku totiž průzkumy naznačují, že na začátku října složí zelený ostrov lisabonský reparát úspěšně. Barrosovo strašení ztrátou komisařského křesla tak vyšumí do ztracena. Zato oddalování české ratifikace Lisabonu euroskeptickým prezidentem a jemu oddanými senátory asi ještě chvíli potrvá.
Nová Barrosova komise pak bude muset mít podle „starých smluv skutečně méně členů. Do chvíle, než dojde k jejich výběru, by měli politici Janu Fischerovi připravit opravdu hodně silného kandidáta na eurokomisaře. Jen těžko totiž můžeme doufat, že Nicolas Sarkozy při sestavování nové komise na Čechy tento zákeřný eurokomisařský obušek nevytáhne.
Autor: David Klimeš