Josef Mlejnek, Reflex, 24. září 2009
Dostal se tento region do stejné situace jako v roce 1983?
Milan Kundera a Evropa – to je název pražské konference o velkém českém spisovateli, která proběhne koncem září. Proč jsou jeho názory aktuální i šestadvacet let od velké evropské diskuse?
Na konci roku 1983 vyšel ve francouzské kulturní revue Le Débat esej Milana Kundery Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy, který vyvolal diskusi v intelektuálním světě. Nedá se tvrdit, že by Kundera fenomén střední Evropy objevil a pojmenoval jako první. Polský básník Czesław Miłosz se středoevropskými atributy a specifi čností tohoto evropského subregionu zabýval v řadě úvah už během sedmdesátých let. Ve své stockholmské řeči z roku 1980 u příležitosti převzetí Nobelovy ceny za literaturu hovořil o „jiné Evropě, ale měl na mysli v podstatě totéž co Milan Kundera. Jemu se ovšem podařilo středoevropskou problematiku lépe medializovat. Co bylo podstatou jeho esejů?
ZA EVROPU
Svou úvahu o tragédii střední Evropy uvozuje Milan Kundera událostí z protikomunistického povstání v Maďarsku v roce 1956. Ředitel tamní tiskové agentury několik okamžiků před tím, než jeho úřad kapituloval pod palbou sovětských tanků, končí svoji depeši patetickým provoláním: „Zemřeme za Maďarsko a Evropu! Kundera si položil otázku, jestli si tehdy západní Evropa uvědomila smysl tohoto zoufalého poselství?
Tehdejší Evropě nejspíš vůbec nic nedošlo, neboť – jak Kundera konstatuje – měla za to, že nejde o ni a o „naši evropskou kulturu, ale pouze o politické šachy na terénu, který s ní vlastně nesouvisí.
Jistě, sympatizovala s těmi, kdo se chtěli zbavit zkompromitovaného komunistického režimu, stejně jako o dvanáct let později „držela palce pražskému jaru 1968, ale to bylo tak všechno. Na obě události se západní Evropa pokaždé snažila co nejrychleji zapomenout.
Jestliže maďarský vlastenec byl v roce 1956 připraven zemřít za Maďarsko s vědomím, že zároveň umírá za evropskou kulturu a evropské hodnoty, mohli bychom se podle Kundery ptát, zda v západní Evropě by se tehdy našel někdo, kdo by byl připraven zemřít za Maďarsko s vědomím, že umírá za Evropu.
Kunderova odpověď je záporná, neboť v závěru svého eseje konstatuje, že „středoevropské kulturní centrum zmizelo, a dodává, že „Evropa zmizení svého velkého kulturního centra nezaznamenala, protože Evropa už nepociťuje svoji jednotu jako jednotu kulturní. A nejen to: vlastní tragédie střední Evropy nespočívala výlučně v tom, že se ocitla v ruském područí. Způsobila ji sama Evropa, v níž „Evropa přestala být „vnímána jako hodnota.
REAKCE NA KUNDERU
Když jsme s Rudolfem Kučerou a dalšími přáteli zakládali samizdatovou revue Střední Evropa, nebylo tomu tak pod vlivem Milana Kundery – spíše jsme cítili potřebu se vůči němu vymezit. Tak vznikl i můj text o Kunderově eseji nazvaný Hodnota jednoho svědectví. Nemohl jsem mimo jiné souhlasit s Kunderovým konstatováním (z pařížského exilu), že „střední Evropa zmizela. Střední Evropa se pro nás naopak stala ztělesněním určitých návyků, zvyklostí a společného dědictví, které nemohl nikdo jen tak vymazat.
Po pádu železné opony jsme se domnívali, že střední Evropa se dokáže sama vymezit i politicky jako specifi cký útvar, ale nestalo se tak. Nastal konjunkturální úprk do náruče Západu, a to často i přes „mrtvoly sousedů a společníků ve smutném údělu v někdejším velmocenském područí.
RUSKÉ NEBEZPEČÍ
Rusko se ovšem v minulém dvacetiletí nejen zbavilo ideologického „jinobytí, ale v posledních letech projevuje zjevné snahy obnovit svou faktickou svrchovanost nad někdejšími středoevropskými vazaly. Ta by se samozřejmě naplňovala jinými prostředky než před šedesáti a více lety. Kunderův esej o „oloupeném Západu tak zůstává aktuální i v místech, kde se táže po jednotě Evropy: „V jaké sféře se uskuteční nejvyšší hodnoty schopné Evropu sjednotit? Ve sféře technických výkonů? Obchodu? Médií? Nahradí snad velkého básníka velký žurnalista? Nebo v politice? (…) Nevím, opravdu o tom nevím nic.
Co víme dnes, skoro třicet let po napsání Kunderova eseje?
Evropa se sice politicky sjednocuje, ale o svých duchovních základech nechce slyšet. Mocensky je slabá a nejednotná. Dům stavěný na skále nepřipomíná téměř v ničem – spíše dům umíněně stavěný od střechy. A kde je psáno, že se při všech svých úsporných žárovkách nezachová v mezních situacích stejně jako v případě Mnichova? Víme-li přece jen něco víc než Milan Kundera v roce 1983, obávám se, že naše bezmoc zůstává stejná.
Autor: Josef Mlejnek