Robert Schuster, Lidové noviny, 29. září 2009
Ačkoli jsou liberálové partner, kterého si Merkelová přála, začne prakticky na zelené louce
Němečtí voliči uplynulou neděli rozhodli, že společné vládnutí dvou největších stran v zemi – křesťanských demokratů (CDU) a sociálních demokratů (SPD) – se nestane novou tradicí německé politiky. Překvapivě jasně dali najevo, že dosavadní spolková kancléřka Angela Merkelová může příští čtyři roky vládnout s liberálními Svobodnými demokraty (FDP).
Pro šéfku německé vlády osobně je její vítězství velkou satisfakcí, protože zřejmě nadobro umlčela i poslední pochybovače z řad její vlastní strany, kteří nevěřili, že kancléřka dokáže z vlastních sil vyhrát volby.
Odpověď na otázku, proč Angela Merkelová ve volbách uspěla, už tak jednoznačná není.
Určitě dokázala vytěžit maximum ze skutečnosti, že patří dlouhodobě k nejoblíbenějším politikům v zemi. Jako další důvod jejího triumfu je třeba uvést, že proti sobě neměla žádného výrazného konkurenta, jakým byl ještě před čtyřmi lety sociální demokrat Gerhard Schröder. A za třetí by se dalo s trochou sarkasmu říct, že formálně pravicová kancléřka byla veřejností možná vnímána jako daleko lepší a přesvědčivější sociální demokratka, než jakým byl oficiální kandidát německé SPD, ministr zahraničních věcí Frank-Walter Steinmeier.
Angela Dorothea Merkelová – ve funkci německé kancléřky je od roku 2005.
Není jistě náhodné, jak Merkelová v posledních týdnech často zdůrazňovala, že písmeno „C v názvu její strany odkazuje nikoli pouze na abstraktní křesťanské hodnoty, ale zcela konkrétně na lásku k bližním a vybízí k solidaritě úspěšnějších se slabšími, což by asi žádný sociální demokrat nedokázal vyjádřit lépe. Do téže kategorie patří i její časté konstatování, že v dobách globální hospodářské krize není moudré pouštět se do zásadní reformy sociálního státu.
Angela Merkelová se očividně poučila. Vždyť ještě před čtyřmi lety chtěla vyhrát volby s (na německé poměry relativně radikální) reformou daňového a zdravotnického systému, což u mnoha jejích spoluobčanů vyvolalo značné obavy, a Merkelová kvůli tomu volby nakonec málem prohrála.
Až teprve nyní bude Angela Merkelová moct vládnout s partnerem, jehož si přála už před čtyřmi lety. Tenkrát panovala mezi CDU a FDP značná shoda, ale voliči byli jiného názoru a poslali šéfku německých křesťanských demokratů do velké koalice se sociálními demokraty. Jakkoli se může na první pohled zdát, že velká shoda bude mezi křesťanskými demokraty a liberály panovat i nyní, ve skutečnosti bude muset Merkelová začít prakticky znovu na zelené louce a přijít s úplně jiným stylem vládnutí, než jaký bylo možné uplatňovat ve vztahu k sociálním demokratům.
Liberálové, posílení patnáctiprocentním volebním úspěchem, nebudou pro Merkelovou určitě snadným partnerem. Zatímco mezi nimi bude jistě panovat shoda, že při hledání východisek z ekonomické krize je třeba upřednostňovat tržní přístupy před záchrannými akcemi státu, už v daňové politice, v otázce zachování minimální mzdy bude daleko těžší najít shodu.
A nesmíme zapomenout, že to byli právě němečtí liberálové, kteří v minulých týdnech snad nejhlasitěji ze všech kritizovali rozhodnutí vlády velké koalice prodat německou automobilku Opel kanadskoruskému konsorciu Magna/Sberbank v obavách, že peníze německých daňových poplatníků budou ve skutečnosti sloužit k záchraně ruského automobilového průmyslu.
Navzdory nedostatkům
Nedělní volby do Spolkového sněmu ale také znovu ukázaly, že němečtí voliči mají už dlouhodobě tendenci dávat svým kancléřům „druhou šanci, a to i přesto, že jejich první funkční období neprobíhalo mnohdy zcela šťastně. Vzpomeňme si na dlouholetého patriarchu německé politiky Helmuta Kohla nebo i na sociálního demokrata Gerharda Schrödera.
Kohl sliboval po svém volebním vítězství v roce 1983 zahájit tzv. „duchovně-morální obrat německé společnosti, neboli skoncovat s domnělým zpochybňováním tradičních společenských modelů z období sedmdesátých let, kdy v Západním Německu vládli sociální demokraté. Místo nové morálky ale přišla tzv. Flickova aféra, která byla do té doby největším případem ilegálního sponzorování politických stran.
Navzdory zmíněnému morálnímu selhání ale dokázala CDU v roce 1987 znovu zvítězit. V podobné situaci byl i sociální demokrat Schröder, jehož rudo-zelený koaliční projekt se zdál být po prvních třech letech vyčerpán. Do skutečně zásadních a nutných reforem, jež se dotkly podstaty německého sociálního státu, se ovšem pustil Schröder až při své druhé šanci, kterou dostal po volebním vítězství v roce 2002.
Druhou šanci dostala nyní od voličů i Angela Merkelová. Uvidíme, jak s ní staronová kancléřka naloží a jak její nová koalice s liberály změní tvář země.
Autor: Robert Schuster, Lidové noviny