Daniel Kaiser, Lidové noviny, 30. září 2009
Němečtí liberálové rozbíjejí sen o tom, že nové střední vrstvy budou zelené
Na výsledcích německých voleb je nejzajímavějších historických patnáct procent pro liberální FDP, stranu, o níž se před časem přestalo psát a číst. Kolega z redakce včera s mírným údivem podotkl: to jsem ani nevěděl, že šéf FDP je homosexuál. I Němcům, kteří o jeho sexuální orientaci samozřejmě vědí, připadá Guido Westerwelle lidsky tak nudný, že mu nedovolili budovat si na tom image (naopak třeba „progresivní“ starosta Berlína Wowereit působí obecně zajímavějším dojmem, a tak na své homosexualitě smí stavět.)
Ať se Westerwelle snažil, jak chtěl, politickou celebritou kalibru Joschky Fischera se nestal. A ještě víc to platí o jeho stranických kolezích. Pokud by šlo představy, které Němci o svých liberálech mají, nějak zprůměrovat a personifikovat, vyšel by z toho nažehlený a spíš nesympatický snaživec – zkrátka advokát, kterému zafelefonujeme, jen když se dostaneme do potíží.
Většina voličů liberálů je také motivována věcně a prakticky, chce machry, kteří rozpohybují ekonomiku. Ačkoliv první reakcí na globální hospodářský útlum byl přirozeně strach o budoucnost sociálního státu, překvapivě hodně voličů přemýšlelo spolu s liberály proti proudu: tedy že je naopak třeba zakázat státu vyrábět nové dluhy, že by se měly snižovat daně a podobně.
Guido Westerwelle je lidsky tak nudný, že mu nedovolili budovat si na jeho veřejně známé homosexuální orientaci image. Na archivním snímku předseda FDP Guido Westerwelle na tiskové konferenci v Berlíně 19. září 2005, den po parlamentních volbách, které tehdy skončily patem. foto čtk
V časech obecné hysterie z moderních technologií žádá FDP svobodu bádání, proti ideologickým dotacím do takzvaných zelených zdrojů chtějí liberálové, aby se elektřina vyráběla na co nejmíň pokřiveném trhu. Celkově se jejich program čte jako protiútok prozaiků, kteří byli dlouho na ústupu před nositeli vágních fantazií, tedy především Zelenými.
Tato strana sice postupně začala různé svoje zakladatelské fantazie opouštět, uchovala si ale elementární romantické a protirozumové naladění. I pro ochotu, s níž se zbavovala staré zátěže, se myslelo, že tu vyrůstá příští mluvčí středních vrstev, jakési zelené buržoazie.
Romantici se svým fantazírováním o očistné síle přírody patří k německé kultuře už od 18. století a samozřejmě z ní jen tak nezmizí. Najednou ale politický vklad Zelených nevypadá už tak nevyhnutelně. Z jejich údajného hájemství je vytlačuje tradiční partaj, která už přitom měla jen dovegetovat.
Z vandru domů
Jinou variantou návratu ke klasice je vývoj na německé levici. Stará dobrá SPD utrpěla o víkendu nejhorší výsledek od války. Je jisté, že kritická část hlasů chybějících sociálním demokratům odputovala k Levici. Vedení této formace je paritně složeno z východoněmeckých postkomunistů a „kritických duchů ze Západu, na jejichž vkus se SPD vyvinula příliš doprava. Na jaře, kdy vyprší stávající mocenské aranžmá, se zřejmě ukáže, že ve stranických strukturách Levice dominují kádry z NDR. Jenže skutečnost, že pro ni hlasovaly i miliony tradičních voličů SPD na západě země, se už odestát nepodaří.
Sociální demokracii byl v neděli vystaven konečný účet za její epizodu s Gerhardem Schröderem a jeho řečmi o „novém středu, do nichž zabalil liberálnější hospodářskou politiku. Schröder se tím sice zasloužil o stát, svojí straně ale pustil žilou. Teprve po jeho nemilosrdných reformách pracovního trhu se zformovala opozice zleva, která už neměla výlučně komunistický rodokmen.
Co může SPD s tímto schismatem dělat? V posledním vydání týdeníku Die Zeit se zasvěceně píše o záměru volebního lídra Franka Waltera Steinmeiera připravit v opozici půdu pro fúzi obou stran. Steinmeier už u toho možná osobně nebude, to ale neznamená, že by se celý plán nutně ocital na vedlejší koleji. Cesta ke kořenům může začít. Kam až sociální demokraty povede, se ještě uvidí, určitě ale někam daleko před Schrödera.
Kdy může být Německo vzorem?
Obojí – tedy vítězství liberálů nad Zelenými i přibližování sociálních demokratů postkomunistům – otevírá zajímavou otázku.
Nejsme tu náhodou svědky konce politické postmoderny, vyhlašované před patnácti deseti lety, po jejímž vítězství už nic nemělo být jako dřív? Třeba německý vzor není pro ostatní Evropu směrodatný. Ale nástup schröderovské SPD a především Zelených přece směrodatný byl, nebo ne?
Autor: Daniel Kaiser, Lidové noviny