Kateřina Šafaříková, www.respekt.cz, 5. října 2009
Nejdříve pro pořádek, tady jsou konečné výsledky irského referenda o Lisabonské smlouvě: 67,1 % ANO versus 32,9 % NE. V hodinách, které následovaly po oznámení verdiktu, se na Respekt začali obracet novinářští kolegové z ostatních evropských států a všichni se, celkem přirozeně, ptali na totožnou věc. A sice, co se teď bude dít v Česku s lisabonskou ságou a kdy se očekává, že Václav Klaus dokument podepíše. V rámci co nejotevřenějšího sdílení informací, tady je odhad scénáře, který bude následovat.
Ústavní soud okolo poloviny října rozhodne, zda se senátorskou žádostí o přezkum smlouvy bude zabývat. Takřka s jistotou rozhodne, že ano; v takovém případě by soudci i stanovili datum ortelu nad Lisabonem. Očekávejme ho někdy koncem listopadu, začátkem prosince. Proč tehdy? Zaprvé proto, že soudci smlouvu znají a jak ukázalo zrušení předčasných voleb, k němuž potřebovali deset dní, dokáží jednat velmi rychle. Pět šest týdnů na posudek Lisabonu by proto mělo být dostačujících.
Za druhé, slovy předsedy Ústavního soudu a soudce-zpravodaje k Lisabonu Pavla Rychetského, soud si je vědom souvislostí svého verdiktu, víme, že na to čeká 26 zemí. Ratifikace Lisabonu by měla skončit ještě letos, aby smlouva mohla od příštího roku platit. Tak zní politická dohoda bloku, k níž se upsala i Fischerova vláda. A 10.-11. prosince je poslední letošní summit unie. Na něm by se měla udělat tečka za celým procesem. Do 10. prosince má tedy Václav Klaus čas, aby text v klidu podepsal. Jeden – dva týdny po verdiktu ústavních sudí by mu na to měly stačit.
Pakliže tento scénář nastane, žádný velký tlak na Česko zvenku nečekejme (před rozhodnutím Ústavního soudu už vůbec ne). Jednak proto, že ještě nebude hořet, a pak – evropští politici jsou od Fischera a ministra pro EU Štefana Füleho nabriefovaní, že v případě české hlavy státu by to mohlo být kontraproduktivní. Oba dva jsou přesvědčení, že se Václav Klaus zachová státnicky a podepíše.
Faktem je, že prezident nebude chtít, aby z podpisu příliš čouhalo, že se podřídil tlaku. Odmítání donucovacích prostředků ze strany vlády a víra v Klausovu státnickost přesto stojí na vodě. Zkušenosti totiž napovídají, že se prezident neváhá chovat nestátnicky a rychle ustupuje síle. Dlouho například odmítal doplnit Ústavní soud, až to senátora Bártu přimělo zvažovat obvinění hlavy státu z velezrady; velmi záhy byl soud kompletní. Podobně prezident dlouho blokoval přistoupení Česka k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) až někteří právníci a senátoři začali zkoumat možnost Klausova odvolání pro nečinnost. Také ICC byl najednou rychle v tichosti podepsán.
V kontextu zmíněného se proto nelze zbavit pocitu, že holubičí přístup vůči prezidentovi vypovídá spíš o nedostatku vůle či odvahy než o promyšlené strategii. Nakonec premiér Fischer, ministr Füle a také šéfové hlavních politických stran budou Václava Klause pravděpodobně ještě někdy potřebovat. Obsazení židle šéfa Statistického úřadu se totiž neobejde bez souhlasu prezidenta, velvyslanecký post se neobejde bez souhlasu prezidenta, a ani zúročení volebního výsledku/jmenování premiérem se neobejde bez souhlasu prezidenta…
Autor: Kateřina Šafaříková