Hlavně si to nerozházet


Martin Weiss, Lidové noviny 5. října 2009

Irsko se naučilo těžit ze svého postavení mezi EU a USA. Chce být s každým zadobře

Západoevropané málokdy doceňují sociální převrat, který po pádu komunismu prodělaly národy jako my. Takovou změnu pravidel, proměnu institucí, zpřevracení hodnot, zdrojů společenské prestiže, měřítek úspěchu či rodinných vzorců zažil v takové rychlosti málokdo z nich. Pokud existuje výjimka, pak je to Irsko.

Každý, kdo se kdy začetl do nějakého irského klasika, má svou představu této země: těžce zkoušené historií, hrdé na svou minulost, pěstující si své tradice s vášní, jakou by jí naši obrozenci mohli závidět, země ovládané rodinnými klany a posedlé politickým sektářstvím, jaké lze pochopit buď úplně, anebo vůbec. Tohle Irsko ale dnes žije hlavně v symbolech. Za posledních dvacet let Irsko zažilo nejen nesmírný hospodářský vzestup, ale taky vzestup sociální. Z chudého, katolické církve poslušného národa chránícího si svou čistotu se změnilo v národ předměstských středních vrstev posedlých prací, konzumem a pocitem, že uskutečnění snů má každý na dosah ruky. Každý, bez ohledu na to, odkud je, se může dostat nahoru. Leckterá země uskutečnila stejné ekonomické liberalizační kroky jako Irsko, leckteré zemi otevřelo členství v evropském měnovém systému a pak v eurozóně dveře k levnějším úvěrům. Málokterá dokázala na této vlně surfovat tak jako Irsko.

Unikátní postavení mezi kontinenty

Irský ekonom a komentátor David McWilliams přirovnává irského tygra k Dubrovnické republice. Ta si v éře renesance podobně jako Benátská republika dokázala vybudovat svým obchodnickým a diplomatickým umem unikátní postavení – úplatky si vykupovala klid od Osmanské říše, zároveň od papeže získala dispenzaci k obchodu s Osmany, poskytovala na svém území azyl židovským bankéřům. Taky Irsko dokázalo těžit ze svého postavení nejzápadnější výspy Evropy, jež je zároveň něco jako nejvýchodnější výspa Ameriky. Evropská unie mu umožnila obejít do té doby určující vztah s dominantní Británií a zároveň lákat Američany svou příbuzností a flexibilitou.

To se projevuje i v politice. Irští politici sice léta opakují (podobně jako naši), že Irsko musí být „v srdci Evropy, ale hlavní irské politické strany Fianna Fáil a Fine Gael v evropských strukturách obtížně nacházejí ideologické partnery (podobně jako ODS). Irové se ovšem na rozdíl od ODS nesnaží vymyslet lepší model evropské integrace – to přenechávají těm velkým -, ale spíš být s každým zadobře a ohlídat si své konkrétní zájmy. Mají samozřejmě svá oblíbená ideová témata – například tradiční irská neutralita nebo kampaně za lidská práva, jež se jakousi shodou okolností nejčastěji konkretizují na právech palestinského lidu. Ale to není jádrem skutečné irské diplomacie. Tím je imperativ udržet si to dobré na všech stranách.
Prohlubování evropské integrace s tím nijak zvlášť neladí. „Perspektiva silné federální Evropy, která by se důrazně postavila Americe v mezinárodní politice nebo globální ekonomice, by nás, zpola separované Amerievropany, mohla nutit si vybrat, což se nám nechce, píše David McWilliams. „Jádrem umění hrát to na obě strany je: nikdy se ani jedné úplně nezavazuj. To je vždy snazší, když je vztah mezi vašimi dvěma nápadníky trošku nerovný.

Lisabonská smlouva tedy v Irech nemohla vzbudit velké nadšení. Ovšem do toho přišla ekonomická krize a jistota Evropy se najednou začala jevit naléhavěji. Přitom naděje spojovaná s Evropou je vlastně spíš psychologický trik nebo zbožné přání. Unie nijak hmatatelněji Irsku nepomůže. Nemá na to chuť ani právní mechanismy. Přímou fiskální pomoc jednotlivým zemím výslovně zapovídá Maastrichtská smlouva – to si tehdy vymohlo Německo jako cenu za to, že se vzdá své marky ve prospěch eura.

EU nám zakalí pitnou vodu

Tak se stalo, že většina Irů spolkla pokoření, jakým je vnucené opakování referenda, a hlasovala tak, jak chtěla Evropa. Z kampaně bylo jasně cítit, že na straně „Ano je ne snad větší pravda, ale větší kompetentnost a realismus. Ze strany „Ne dýchala minulost, znalost slepých uliček a důvěrná obeznámenost s porážkou. Některé z jejich argumentů byly na první pohled paranoidní – konec irské neutrality, zavedení povinné vojenské služby, eutanazie, snížení minimální mzdy na 1,84 eura na hodinu, a dokonce vážně míněné varování, že „naše pitná voda není v EU v bezpečí.

V prvním referendu dokázal zastínit bizarnost těchto obav Declan Ganley, úspěšný byznysmen, jehož vystupování působilo jasným dojmem, že to má v hlavě srovnané. Jenže moment překvapení nelze zopakovat, zvlášť když mezitím Ganleyho Libertas vyhořela v eurovolbách. Teď už z něj zbyl bezmála obyčejný neúspěšný politik. Irové znejistěli, uvažují, že svůj dosavadní model ekonomického a společenského růstu budou možná muset přehodnotit. Takže poslechnou osvědčený příkaz: nerozházet si to s těmi důležitými.

Autor: Martin Weiss

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality